Spiritualita v kukuřici / Kukuřičný ostrov
V roce 2009 soutěžil gruzínský režisér Georgij Ovašvili se svým hraným celovečerním debutem Druhý břeh v sekci Na východ od západu na MFF v Karlových Varech. Cenu si tehdy sice neodvezl, získal však potřebné kontakty, které využil při shánění peněz na realizaci dalšího filmu. Koprodukční film Kukuřičný ostrov, na jehož vzniku se prostřednictvím společnosti Axman Production podílela i Česká republika, zvítězil v hlavní soutěži letošního ročníku karlovarské přehlídky. S Ovašviliho debutem – sociálním dramatem o trudném životě dětských utečenců v Tbilisi – ho však spojuje pouze motiv gruzínsko-abcházského konfliktu.
Úvodní titulky Kukuřičného ostrova informují o jednom zvláštním fenoménu. Řeka Inguri přináší na jaře splavenou úrodnou půdu z Kavkazu, která na ní tvoří ostrůvky. Na ně se přesouvají obyvatelé neúrodných oblastí z břehů, aby se pokusili vypěstovat od jara do podzima kukuřici. Pokud mají štěstí, úroda jim zajistí obživu na zbytek roku.
Co nám ovšem úvodní titulky neprozradí, je fakt, že řeka Inguri (respektive její dolní tok) tvoří přirozenou hranici mezi Gruzií a Abcházií a symbolizuje velmi křehké příměří, které mezi těmito oblastmi panuje. Pravděpodobně jde o tvůrčí záměr, protože jak postupně zjišťujeme, vojenský konflikt není hlavním tématem filmu. Tím je niterné sepětí člověka a přírody, jejichž vztah se pohybuje v extrémech od konejšivé idyly až po boj na život a na smrt. A občasné zásahy a nepříjemnosti ze strany vojáků jsou stavěny na roveň rozmarům počasí.
Kukuřičný ostrov je vyprávěn pomocí dlouhých záběrů. V prvních dvaceti minutách zcela beze slov a i později jsou dialogy redukovány na minimum. Plující kamera skoro až v dokumentárním stylu sleduje postupné vynořování ostrova, starce připlouvajícího na lodi, rozvážně zkoumajícího půdu, přivážejícího zásoby, budujícího základy srubu, přivážejícího svou dospívající vnučku... Čas je tu odměřován měnícím se vzrůstem kukuřice. Pohled kamery je neosobní, ztotožněný s nezúčastněním pohledem přírody. Nejčastější pohyb kamery představuje plynutí, shodné s plynutím řeky. Občas je možné pohled kamery přisoudit i lidem – vojákům, kteří ovšem také plují na svých hlídkových člunech – , případně dívce a starci povětšinou sledující objekty plynoucí po hladině nebo mraky na nebi. Právě toto plynutí je hlavní kvalitou Kukuřičného ostrova. Přes časové skoky a občasné dramatické události film navozuje dojem nepřetržitého a nenarušovaného toku hraničícího s meditací. který je posilován rituální a monotónní povahou zobrazovaných úkonů (sázení kukuřice, obdělávání pole, stavba srubu, lov a čištění ryb). Kukuřičný ostrov tak můžeme zařadit do proudu spirituální kinematografie, který má ostatně v oblasti „sovětského“ filmu bohatou tradici, reprezentovanou především Andrejem Tarkovským. Z nedávných vítězů významných filmových festivalů pak Kukuřičný ostrov nejvíc připomíná Med tureckého režiséra Semiha Kaplanoğlu, který v roce 2010 získal Zlatého medvěda na Berlinale.
Na rozdíl od Medu je ale Kukuřičný ostrov maximálně očištěn od vnějšího světa. Existence hrdinů mimo ostrov je sice občas připomenuta, například pravidelným přivážením zásob nebo vysvědčením, které přiváží vnučka dědovi ukázat, ale nikdy není přímo zobrazena. Ovašvili se zjevně snažil o co nejobecnější platnost a univerzální srozumitelnost filmu, což posiluje i tím, že poskytuje jen minimum vodítek, která by divákovi pomohla děj časově zařadit. Kukuřičný ostrov se může stejně tak dobře odehrávat v roce 2014 jako o dvacet let dříve. Obecně platné jsou i hlavní motivy filmu – vedle již zmíněného vztahu člověka s přírodou, přechod dívky z dětství do dospělosti a absurdita lidských bojů o půdu, která přece patří „tomu, kdo ji stvořil“.
Čí je to země?
Boj o půdu, konkrétně konflikt mezi Gruzií a Abcházií (případně Ruskem, které stojí v konfliktu na straně Abcházie), se ve filmu objevuje prostřednictvím abcházských a gruzínských vojáků, kteří na svých člunech v nepravidelných intervalech proplouvají kolem ostrova, a občasné střelby, jež se třikrát ozve kdesi v dálce. Děda s vnučkou spolu sice hovoří abcházštinou, přesto je už z jejich prvního dialogu jasné, že nestojí ani na jedné straně konfliktu.
- Dědo, to jsou Gruzínci?
- Ano.
- A to je jejich země?
- Ta je támhle.
- A čí je tohle země?
- Toho, kdo ji stvořil.
Jejich nestrannost se naplno projeví ve chvíli, kdy najdou na ostrově postřeleného gruzínského vojáka. Děda ho ve srubu ošetří a krmí slepičí polévkou, vnučka s ním žertuje a oba ho zapřou před abcházskými vojáky, i když na to napodruhé padnou dědovy zásoby alkoholu. Zároveň však děda k vojákovi evidentně necítí zvláštní sympatie. Když jednoho dne voják z ostrova zmizí, stařec po něm nepátrá. Když ho později hledají jeho gruzínští přátelé, popře, že by ho vůbec kdy viděl. Divák tak netuší, jestli utekl před nebezpečím, nebo ho abcházští vojáci nakonec objevili.
Samotné vynoření ostrova, jeho pozdější zmizení s příchodem zimy a nové vynoření na počátku jara je možné chápat jako metaforu Abcházie. Případně obecněji jako metaforu postsovětských republik. Útvar, který se střídavě objevuje a mizí, který vyvolává horečnou aktivitu lidí, o jehož osudu ale nerozhodují oni, nýbrž jakási vyšší moc. Křehkost a pomíjivost ostrova jakoby symbolizovala křehkost a pomíjivost míru. Živly stejně jako války nemůže prostý člověk ovládat, může se jen snažit přežít a vytěžit maximum z pomíjivého klidu.
Nabízí se otázka, jestli tím Kukuřičný ostrov nepodporuje pasivitu a alibismus „slušných lidí“, že o všem rozhodují „ti nahoře“. Ale to už se pohybujeme na hraně nadinterpretace, ovlivněné pravděpodobně pročítáním internetových diskusí k politickým tématům.
Osud hadrové panenky
S postavou vnučky je spojeno téma dospívání. Když poprvé přijíždí na ostrov, tiskne k sobě hadrovou panenku. Snad i proto na počátku působí mladší než zmíněných šestnáct. Postupně je jasné, že se v ní probouzí žena. A právě přítomnost vojáků ji přiměje, aby si svou ženskost uvědomila. Upřené pohledy projíždějící hlídky jí dávají najevo, že se už nemůže „beztrestně“ cachtat ve vodě s vykasanou sukní a rozepnutou halenkou. Její ztrátu nevinnosti předznamenají stopy (pravděpodobně zvířecí) krve, které ráno objeví na listech kukuřice. Zraněný gruzínský voják v ní pak zanedlouho vzbudí víc, než jen soucit. Jako symbol nastalé proměny, dívka už se svou panenkou nespí, ale pověsila ji na zeď srubu jako nostalgickou dekoraci. Vzájemné hry a laškování dívky a vojáka sleduje stařec se znepokojením. Sice dívku včas odváží z ostrova, jejímu přechodu do dospělosti ale stejně nezabrání. Co nezmohli vojáci, zařídí sama příroda. Právě když dívka se starcem začínají sklízet kukuřici, přijde liják a bouře. Dívka se snaží zachránit alespoň část úrody, při rychlé práci se řízne a opět se opakuje obraz krve na listech kukuřice. Zatímco se ostrov rozpadá a je pohlcován vodou, dívka s částí úrody pluje na břeh a za sebou nechává na pospas živlům nejen svého dědu, ale v podobě hadrové panenky i své dětství.
Přes všechny metafory, jež je možné ve filmu hledat a nacházet, je Kukuřičný ostrov nejsilnější ve svém prvním plánu. Ve způsobu, jakým zachycuje přírodu, její proměny a nesmlouvavé plynutí času, které se neohlíží na osudy lidí. Už vizuální stránka Kukuřičného ostrova ladí s půvabem přírody. Záběrům maďarského kameramana Eleméra Ragályiho dominují modrá v odstínech vody a nebe, hnědá jako barva země a dřeva a zelené a nazlátlé tóny kukuřice. Do barevného ladění zapadají i hlavní představitelé. Dívka svými temně zlatými vlasy a stařec snědou pletí a zbrázděným obličejem téměř bez mimiky. I herecký projev obou hrdinů je utlumený, kamera je zabírá jakou součást krajiny. Právě díky takto zdůrazněné kráse přírody je snadné smířit se i s její krutostí a i poměrně tragický závěr vnímat jako nedílnou součást krásy. Ovašvili svým filmem říká, že lidské starosti a radosti jsou v kontextu přírodních cyklů a koloběhu života pomíjivé a zanedbatelné. Je absurdní, pokud se lidé chtějí zabíjet kvůli pomíjivému kusu půdy. Zároveň je ale správné si s houževnatostí a pokorou si v přírodě dobýt své místo.