Tak jde čas v americkém nezávislém filmu / Chlapectví
Richard Linklater patří k několika málo americkým režisérům, pro které je pohyb mezi mainstreamem a indie sférou přirozený a v mnohém vlastně i cenný. Určitě není tak vybroušeným formalistou, ale ani žánrovým experimentátorem jako Steven Soderbergh. Ve většině svých filmů – ať už jde o komedii Škola ro(c)ku s Jackem Blackem či o jeho dlouhodobé ambiciózní projekty jako je trilogie Před… či právě Chlapectví – se snaží dotknout něčeho obyčejného. Často si dává svébytná omezení, která se mnohdy týkají kamery či mizanscény (film Přiznání se odehrává v jediném pokoji a vystupují v něm tři herci), ale mnohem častěji filmového, ale i skutečného času. Tryptich Před soumrakem, Před úsvitem a Před půlnocí natáčel se stejnou dvojicí herců s devítiletými pauzami a Chlapectví vznikalo podobným způsobem třináct let: každý rok se natočila část.
Trilogie završená loňským snímkem Před půlnocí sledovala etapy v životě přátelského, mileneckého a nakonec manželského páru (a také spojitosti mezi všemi těmito typy partnerství) i na rozdíly mezi francouzskou a americkou – či mužskou a ženskou – povahou. Chlapectví se zase zaměřuje na jasně vymezenou etapu v životě obyčejného amerického kluka. Rovných 100% v hodnocení amerického serveru Metacritic, který shrnuje recenze z různých periodik, nepředstavuje jen obdivuhodné prvenství, ale navzdory ošidnosti statistik jde především o pádný důkaz toho, že Linklater se dotýká něčeho univerzálního a přirozeného, co rezonuje mezi diváky i kritiky.
Čistě z jistého metafilmového hlediska představuje Chlapectví ojedinělý podnik. Už jen výběr herců a práce s nimi (včetně schopnosti odhadu, jak se protaganista může vyvíjet, ať fyziognomicky či lidsky, mezi 6 a 18 roky) představuje disciplínu, v níž Linklater soutěží prakticky sám. V tomto ohledu čelí podobným výzvám jako dokumentaristé pracující s časosběrem a podobně jako oni se musí zvláštním způsobem potýkat s psaním scénáře či vůbec koncepčním uvažováním o celku díla. Vytvořit víceméně bezdějový, přesto podmanivý film za těchto podmínek a na ploše 163 minut představuje nepochybně vrchol režijního mistrovství.
Linklater pozoruhodně zachovává zdání plynutí filmového času, přitom do jednotlivých pomyslných dějství, které od sebe dělí vždy rok, vstupuje často uprostřed, bez uvození. Díky tomu přirozeně vyniknou nejen proměny tváře, životní situace i rozpoložení protagonistů, ale též to, jak nenápadné a nedramatické jsou předěly v běžném lidském životě. Koloběh, v němž se z chlapce stává muž a z ženy stařena (aniž bychom do obou pozdních fází naplno vstoupily), je zcela univerzální, ba až banální, přesto si nyní z těch stovek filmů na podobné téma nevybavuji tak nenásilné zachycení obyčejných lidských momentů. Nejde o nějakou čistou kinematografii ve smyslu minimalismu výlučných pozorovatelských autorských filmařů typu Roberta Bressona či Tsai Ming-lianga, v Chlapectví se stále projevují nejen univerzální lidské hodnoty, ale i sdílené vzorce amerického vypravěčství, které se občas k hraně banality přiblíží, byť nikdy nesklouznou do výslovného klišé.
Možná ne všechny detaily sedí, ale v těch povedených mikro situacích se přesto zračí schopnost filmu zachytit věci zcela drobné až unikavé, díky nimž si však můžeme uvědomovat pravdy zcela univerzální. Hodnota nového Liklaterova filmu tak nakonec nespočívá v tom, nakolik přesně, jedinečně či přirozeně ztvárnil rodinné a společenské podhoubí jedné typické dysfunkční americké rodiny, ale mnohem spíše v tom, jakým způsobem zachytil plynutí času na filmovém pásu.
Bez velkých teoretických či formálních ambicí, dalo by se říci mimoděk, se tak novým způsobem dotýká otázek, které jsou ve filmových okénkách obtisknuta odjakživa: vztahu kontinuity a diskontinuity, pohybu a času.