Kouzlo čtyřiačtyřicetkrát viděného / Kouzlo měsíčního svitu
Co rok, to film. Výsadní postavení Woodyho Allena v kontextu kinematografie jednadvacátého století je neoddiskutovatelná. Bez ohledu na aktuální trendy a tlak trhu, tvůrčí svoboda newyorského excentrika nemá obdoby. Na dostatečnou poptávku „svého“ publika se může spolehnout podobně jako na nadšenou ochotu spolupracovat ze strany libovolné herecké osobnosti. V téměř devětasedmdesáti letech nemusí nikomu nic dokazovat a zbaven mantinelů diváckých očekávání se baví. O to větším překvapením byla svěží naléhavost loňských Jasmíniných slzí. Allenův film „made in 2014“ tak měl především napovědět, zda se tvůrce, který svá díla s oblibou zabydluje vlastními alter egy, rozhodne pokračovat v méně shovívavém pohledu na cynismus hlavních hrdinů nastoleném předchozím snímkem.
Práce s banální výchozí premisou je vlastní mnoha Allenovým pozdním filmům. Většinou se mu ji podaří vyvážit determinováním mnohokrát viděného dalším rozměrem. U Kasandřina snu šlo o intelektuální připomínku chlapáckých filmů Hollywoodu osmdesátých let, mozaikovitá narativní struktura Do Říma s láskou odkazovala na proměny obrazu obyvatel Itálie tamní kinematografií. Půlnoc v Paříži a Poznáš muže svých snů zase stály na střetu nudné racionality a nezodpovědného, ale nakonec jediného smysluplného snění. Podobné argumenty zatím obstojí před námitkami, že Allenovy filmy posledních několika let jsou pouze zručně natočenými a hvězdně obsazenými bakalářskými anekdotami.
V Kouzlu měsíčního svitu režisér vsadil na jistotu a nabízí kombinaci obou postupů. Žánrově zřetelně odkazuje na zlatou éru studiové ztřeštěné komedie, především skrze zpočátku nesouladnou ústřední dvojici nebo salónní interiéry. Jenže Emma Stone není a v dnešní době ani nemůže být Katharine Hepburne, stejně jako Colin Firth Carym Grantem. Pohybová stránka jejich námluv stojí stranou a souboj pohlaví se tak odehrává výhradně v rovině dialogů. Příliš dlouhých, konvenčně nasnímaných a v intencích vyčerpaného wildeovského žargonu. Poznáš muže svých snů končí monologem ženy, který pod slovy definitivního štěstí skrývá definitivní smutek. Sílu cynického náznaku v Kouzlu měsíčního svitu nahrazuje rekapitulující doslovnost dosahující složitosti slabikáře pro filozofy začátečníky. Byl Woody Allen ke karikovanému obecenstvu někdy vstřícnější?
Herci v hlavních rolích většiny jeho filmů představují na jedné straně fikční postavu, na druhé ztělesňují autorův proslulý způsob nahlížení okolního světa. I Firth jako Stanley alias kouzelník Wei Ling Soo je minimálně stejnou měrou další inkarnací Alvyho Singera, potažmo Allena samotného. A jako takovou je nutné jeho postavu i číst. Tragičnost osudu mladého Jacka na konci Do Říma s láskou spočívá v tom, že ačkoli byl ochotný ustoupit ze svých postojů, vykolejit život jiným směrem se mu nepodařilo. Jasmína se přizpůsobit náladě svého okolí odmítá a končí pološílená na lavičce v parku. Stanley stojí svým způsobem mezi nimi. Neznámý cit v něm potlačí vrozenou misantropii, ale ulity povýšeného intelektuála se vzdát nehodlá. Starší muž přesto na srdce naivní krásky dosáhne. Patrně až Allenův film „made in 2015“ ukáže, jestli dříve nemyslitelné pohlazení stařeckého libida bylo v případě Kouzla měsíčního svitu součástí důmyslné hry s vlastní aurou.
Kouzlo měsíčního svitu, snímek s oficiálním pořadovým číslem pětačtyřicet, znamená nejsmířlivější pokus o karikaturu snobství od Sólokapra. I ten následoval bezprostředně po ceněném vzepětí Allenových tvůrčích sil (žánrově ambivalentní Match Point – Hra osudu), i tehdy se zápletka točila kolem kouzelnické historky, jejíž pointa je předem známá. Rezignace na moment překvapení tentokrát sice neirituje tolik jako v roce 2006, po čase však probouzí kacířskou myšlenku polemizující s úskalími autorovy jedinečnosti. Jinými slovy, na místě jsou znovu oprávněné pochybnosti, zda by se Kouzlo měsíčního svitu bez Allenova jména v titulcích vůbec dostalo na plátna (nejen) českých kin.
Prosluněných, ryze nekonfliktních a odpočinkových příběhů se i k nám dostává dostatek. Možná se neodehrávají ve fotogenických kulisách jižní Francie dvacátých let minulého století, postavy nevedou dialogy o německých filozofech a vyprávění občas drhne. Ale nezatíženy pověstí svých tvůrců nic jiného neslibují.