Animované pojídání potištěného papíru / Je muž, který je vysoký, šťastný?

Vztah filmu a myšlení představuje poměrně provokativní filosofickou otázku, jejíž možné odpovědi ale nutně závisí na tom, jak definujeme film a jak definujeme myšlení. V souvislosti s animovaným experimentem Michela Gondryho Je muž, který je vysoký, šťastný? má ale nakonec největší relevanci praktické hledisko, které charakterizuje Karel Thein v jedné poznámce své knihy Rychlost a slzy: „Film má ukazovat, nikoli myslet. Na rozvíjení myšlenek máme knihy. Chtít myslet filmem je stejně absurdní jako jíst potištěný papír.“ Právě toto kritérium je možná klíčové pro současné průniky některých myslitelů do audiovizuálního média. Například když Slavoj Žižek ztratil v Perverzním průvodci ideologií přímou vazbu na kinematografii, od níž se odvíjel předchozí Perverzní průvodce filmem, stala se z výsledného díla už definitivně pouhá přehlídka bonmotů inspirovaných nebo ilustrovaných ukázkami z dějin audiovize.

Případ Gondryho filmu je ovšem radikálně odlišný. Nejde o inscenovanou sebeprezentaci Noama Chomského, kterou by Gondry jen organizačně zaštítil, jako Sophie Fiennes u Perverzních průvodců. Zároveň se ale nejedná ani o portrét myslitele natočený profesionálními filmaři, například typu staršího filmu o Chomském Manufacturing Consent. Gondry tvořil podle značně bizarní premisy – z pozice laika fascinovaného Chomského osobností nahrál s tímto myslitelem sérii rozhovorů, které pak doprovodil vlastními animacemi, do nichž občas vložil záznam samotného amerického intelektuála, který pořídil při těchto rozhovorech na 16mm kameru. Vzhledem k tomu, že Gondryho animace evokují tvorbu spontánně vznikajících automatických kreseb doprovázejících Chomského promluvy, nabízela by se možnost chápat snímek jako jistý experiment zkoumající vztah abstraktního verbálního projevu a jeho stejně abstraktní vizuální prezentace. Problém je, že pokud si byl Gondry takové možnosti vůbec sám vědom, pak ji bezděčně prakticky neustále znemožňuje.

Filosofický dialog totiž předpokládá dva partnery, kteří dokáží jeden druhému alespoň elementárně porozumět. Gondry ale Chomskému takovým partnerem rozhodně není. Jazyková bariéra rodilého Francouze snažícího se vyjadřovat jednoduchou angličtinou, na kterou se Gondry ve filmu sám opakovaně vymlouvá, je přitom ve skutečnosti tou nejmenší překážkou. Chomsky v rozhovoru s režisérem nikdy nezabíhá do komplikovanějších teoretických úvah. Z Gondryho reakcí ale několikrát zřetelně vyplývá, že Chomskému vůbec nerozumí, nebo že ho chápe špatně. Gondry totiž zjevně nemá ani minimální filosofickou průpravu, která by mu umožňovala být Chomskému odpovídajícím partnerem v dialogu. Klást rozumné otázky totiž obvykle zároveň znamená být schopen alespoň přibližně anticipovat různé možné odpovědi – Gondry naproti tomu spíš svými dotazy opatrně zkoumá zcela neznámý terén. Vedle toho mu chybí schopnost soustředěně sledovat určitý problém. V otázkách je schopný naprosto nepředvídatelně těkat a místo, aby sledoval Chomského celkovou argumentaci, chytá se ilustrativních příkladů (např. když Chomsky chce nějaký problém ilustrovat příkladem ze sci-fi literatury, Gondry se ho následně zeptá, jestli má rád sci-fi). A v některých případech režisér dokonce překračuje meze elementární slušnosti – poté, co Chomsky mluví o svém ateismu, dostane otázku, jak se cítil, když zemřela jeho žena, a když Chomsky odpoví, že o tom nechce mluvit, následuje ve filmu animace, v níž se dva lidé projíždějí na bicyklech po mráčcích a hraje k tomu kýčovitá kytarová písnička.

Stejně zkratkovité, naivní, doslovné nebo naopak zcela bezradné či scestné jsou i ostatní Gondryho kreslené animace. Pokud ukazují něco o vztahu myšlení a filmu, pak dokládají Theinovu tezi, že filmem nelze myslet, ale jen ukazovat – v tomto případě ukazovat to, o čem se mluví. Jeho animované ilustrace téměř nikdy nerozšiřují význam toho, co bylo řečeno, namísto toho jen vyslovené opakují pomocí konvenčních vizuálních znaků. Film tak nakonec paradoxně vypovídá možná víc o Gondrym než o Chomském. Nepříliš pozorný a důvtipný žák tu má totiž absolutní kontrolu nad prezentací celého rozhovoru a spolu s Chomského myšlenkami staví na odiv vlastní nedostatky.