Úvod: Proměny dokumentu

Moderní studie o dokumentárním filmu směřují ke stále větší problematizaci dříve jednoduše chápané kategorie. Neplatí už legenda o Georgesovi Mélièsovi jako prvním autorovi fikčních filmů a o bratrech Lumiérech jako průkopnících filmového záznamu skutečnosti. Právě od této mylné podvojnosti, ustavené s využitím zakládajících osobností kinematografie, se odvíjela celá řada opozic, které sloužily i pro potřeby vymezení dokumentu: reálné versus smyšlené, objektivní versus subjektivní, poznání versus zábava, pravda versus manipulace atd. Náplň tématu „Proměny dokumentu“ může být dokladem toho, že podobně vyhraněné protiklady neexistují. Všechny následující texty sdílejí jeden důležitý postoj – totiž že dokumentární film se nerovná (pouze) zachycení reality a že odkrývání pravdy není vždy tou hlavní tvůrčí motivací. Jedná se o předpoklad natolik samozřejmý, že autoři článků se již soustřeďují přímo na to, jak konkrétní filmaři s realitou nakládají, jakou pravdu chtějí divákům ukazovat, jak je ovlivňuje proměňující se teoretické pozadí nebo jak moc jejich práci podmiňují produkční limity a nové technické možnosti, které zároveň narušují tradiční představy o obsahu pojmu dokumentární film. Sbližování dokumentu s kinematografií atrakcí řeší ve svém textu Matěj Nytra. Zabývá se tvorbou Sensory Ethnography Lab a především filmem Leviathan, jenž mimo jiné i zásluhou záznamové techniky ozvláštňuje realitu nebývalým způsobem. Důležitá role nové techniky je zřejmá také z článku Lucie Česálkové o webových dokumentech – například díky interaktivitě se v nich překrývají pozice diváka a hráče počítačových her. Další dvojice textů odhaluje, jak současní dokumentaristé ve svých dílech konstruují či transformují „reálný svět“. Janis Prášilů rozebírá některými obdivované, jinými odsuzované manipulativní postupy v tvorbě režiséra Michaela Moorea. Andrea Slováková pak navazuje typologií aktuálních experimentálních tendencí, jež vzývají klasické dokumentární principy z hlediska reprezentace, divácké recepce i vztahu k filmovému médiu. Součástí tématu jsou dále texty, věnující se jindy spíš okrajově reflektovaným fenoménům. Zuzana Pauková zhodnotila situaci u nás prakticky neznámého novozélandského dokumentu a Eva Chlumská se s vědomím proměn LGBT kritiky zaměřila na dokumentární zpracování historie queer filmových obrazů. Zabýváme-li se současnými dokumenty, nemůžeme vynechat ani českou produkci. Vybraných osobností jsme se zeptali na postavení dokumentu v kontextu domácí kinematografie a zjišťovali jsme i jejich názory na výrazné mezinárodní trendy. Mnohé z odpovědí jen potvrzují výše zmíněný předpoklad o rozostřování dříve jasně chápaných hranic a funkcí dokumentárního filmu.