Krásno

Ať už se čtyřicátnický režisérský debutant Ondřej Sokol snažil svou krimi-grotesku Krásno popsat slovy o spřízněnosti s „poetikou“ děl Martina McDonagha či bratří Coenů, o výsledku nelze s lehkou krutostí říct nic jiného, než že vyšel poněkud prázdně. Ze svazujících schémat a „trendů“ současné domácí tvorby se nedokázal vymanit víc než kterýkoli – pro detaily často kritizovaný – „autorský“ počin jdoucí „svou“ cestou. Naopak, záměrný mix osvědčených žánrových prvků a klišé Krásno odsoudilo do pozice nevyrovnané, nenaplněné variace bez pevného autorského rukopisu.

Příčinou výsledného překombinovaného tvaru, který sice v dílčích situacích baví i svou nadsázkou překvapí, může být přemyšlená scenáristická příprava, při níž se humoristické tendence a satiricko-parodické ingredience navršily nad míru, kterou mohl výchozí autobiografický motiv spoluautora Martina Fingera vůbec snést. Herečtí a tvůrčí kolegové se ke zpracování případu vydali neosobní cestou – pátrání po možných souvislostech nevyjasněné smrti Fingerovy matky v šumperské přehradě Krásno transformovali do černo-humorné žánrové varianty, jež se namísto k syrovému realismu přivíjí k absurditě a humoru. Oproti přiznaným vzorům v dramatech a filmech McDonagha – jehož Sokol překladatelsky a inscenačně objevil pro českou scénu – však snímku chybí příznačný říz, podprahová mrazivost (především co se týče dramat) a vedle slovní pohotovosti také vědomí celkové kompozice a míry. Sokol se očividně nejen inspiroval, ale přímo „kradl“, u McDonaghova filmového debutu V Bruggách: ať už motivem svérázného reflektování místa a jeho (zde „zapadákové“) atmosféry nebo typizací jeho vlastní frajírkovsky temperamentní postavy, která vizáží i kostýmem nápadně připomíná figuru Colina Farrella. Snaha pojmout každou z širokého panoptika vedlejších postav jako výrazně nadsazený až karikaturní typ má za následek nesourodou směsici gagů, scének a epizod, ve kterých se příběhová linka nekontrolovaně rozmělňuje. Sokol se tu zkrátka nedokázal zbavit zažité metody hereckého a situačního rozehrávání, vlastní jeho domácí scéně Činohernímu klubu. Typizace a přepálené figurkaření – aniž by bylo nutné soudit, zda ji film vůbec může „unést“ či ne – jde totiž ve výsledku proti uhlazenému a zbytečně mainstreamovému hávu (třebaže za kamerou stál spolupracovník Miry Fornay Tomáš Sysel, „artový“ styl tu není překvapivě vůbec znát). Přidá-li se navíc neodbytně mezi motivy žonglující Muchowova hudba, prvky se začnou tříštit o sebe bez řádu i záchvatné, třeba anarchistické energie. Zase jsme tedy u onoho věčného přehupování na hladině „krásné“ nádrže českého filmu, které se nedokáže vylít z břehů.

Krásno / ČR, 2014 / režie: Ondřej Sokol / scénář: Ondřej Sokol, Martin Finger, Petr Vydra / kamera: Tomáš Sysel / hudba: Jan P. Muchow / hrají: Ondřej Sokol, Martin Finger, Jana Krausová, Zuzana Stavná, Karel Roden, Jaroslav Plesl, Ondřej Malý, David Matásek, Michal Suchánek ad. / 119 min. / obraz: 16:9 / zvuk: DD 5.1 česky / titulky: české / distribuce: Bonton / od 7. 5. 2014