Pavel Juráček prostřednictvím prózy

Pavel Juráček byl jakýmsi "enfant terrible” českého filmu. Přestože mu bylo dovoleno natočit jen tři snímky, z toho jeden vrcholný (Případ pro začínajícího kata), jeden středometrážní (Postava k podpírání) a jednu kompromisní tematickou zakázku (Každý mladý muž), přesvědčil o svém ryze filmovém vidění i vlastním myšlenkovém světě. Juráčkova stopa je patrná na řadě předních děl české nové vlny, ať už na nich pracoval jako (spolu)scénárista, nebo alespoň autor námětu (Ikarie XB 1, Nikdo se nebude smát, Kinoautomat, Sedmikrásky), či jako vedoucí produkční skupiny na Barrandově (spolu s Jaroslavem Kučerou). 


Po nástupu normalizace se Juráček svým tvůrčím osudem a osobním postojem od svých filmových druhů odlišil. Zatímco někteří režiséři (Forman, Passer, Jasný, Kadár, Weiss, později Němec, Vachek) emigrovali, jiní více či méně změnili filmovou poetiku a/či tematiku (Bočan, Jireš, Papoušek, Kachyňa, Vláčil, Herz), pokoušeli se zakotvit v jiném uměleckém oboru (Schorm, Helge) či si vybojovali možnost točit až po několikaletém martyriu, plném ústupů a ofenzív (Menzel, Chytilová), Juráček se zachoval jinak. Při prověrkách na Barrandově poslal samozvané soudce jednoduše tam, kam patřili: k šípku (slušně řečeno). Výsledkem bylo, že nesměl nic.


Ale i když Juráček – jako jediný český režisér – podepsal Chartu 77, nesplynul ani se světem disidentů. Mnozí z nich jej neměli rádi, na čemž měla podíl režisérova sršatost, vztahovačnost, “nepříjemnost”, záchvaty deprese, pohrdání jinými i pochybnosti o sobě (jak o tom svědčí Juráčkovy deníky). Jen někteří disidenti – mezi nimi především jeho starý známý Václav Havel - se pokoušeli o pochopení Juráčkova rozporuplného duševního ustrojení a zastávali se ho. 
Navíc Pavel Juráček nechtěl být bojovníkem proti normalizačnímu režimu. Chtěl točit filmy. Pokud mu to nebylo umožněno doma, pokusil se venku.

Ale i emigrace mu přinesla zklamání, nebyl ochoten kývnout na účast v komerčních slátaninách (jako Zbyněk Brynych, Juraj Herz, Jiří Menzel v Čokoládových čmuchalech) a příležitost ukázat své skutečné schopnosti nedostal. Po čtyřech letech se vrátil do Československa, kde v tvůrčí nečinnosti v roce 1989 předčasně zemřel.


Jsou umělecké ztráty, které nelze nijak napravit. Mezi ně patří připravované filmy, které byly z ideologických či komerčních důvodů “zaříznuty”. Fakt, že nemáme možnost vidět Škvoreckého Zbabělce v podání Miloše Formana, Hrabalovu a Schormovu Příliš hlučnou samotu, Tvář naděje Věry Chytilové či Havettovu interpretaci Olbrachtovy novely O smutných očích Hany Karadžičové, mne nikdy nepřestane mrzet. 
Pavel Juráček naštěstí vytvořil film, Případ pro začínajícího kata, který patří do “zlatého fondu” české kinematografie. Další, možná se mohly jmenovat Golem či Stín vlka, však v důsledku lidské malosti nevznikly. 
“Lidská malost je pro mne vždycky objevem, nikdy jsem jí nepřivykl” (Henry Miller). 



Pavel Juráček je mezi filmaři nové vlny výjimkou ještě po jedné stránce. Zatímco v případě ostatních režisérů mohou vznikat knihy “o nich”, maximálně převážně “o nich”, s ukázkami scénáristických či jiných textů, Juráček patří nejen filmu, ale i literatuře. 
Do nedávna jsme měli k dispozici pouze dvě, byť kvalitní a velmi záslužné edice. První byl soubor Pavel Juráček: Postava k podpírání (ed. Miloš Fikejz, Havran 2001), v němž najdeme několik raných básní a povídek, především však hluboké úvahy o filmu a scénáře i “filmové povídky” (včetně skvostných “explikací”, tedy autorských "klíčů" k nim). Druhou vydanou knihou je Deník (1959 – 1974) (ed. Jan Lukeš, Národní filmový archiv 2003), za kterou dostalo nakladatelství Literu za nakladatelský čin, ale jež je především ojediněle strhujícím svědectvím (na více než 1000 stranách) o autorovi, jeho osudu, osobních i tvůrčích trápeních. 
Před nedávnem k těmto edicím přibyla kniha, která by měla stát na začátku důkladnějšího poznávání Juráčkovy umělecké osobnosti. Jde o titul Prostřednictvím kočky (texty z let 1951 – 1958) (ed. Pavel Hájek, Knihovna Václava Havla 2014), avizovaný jako 1. svazek edice Dílo Pavla Juráčka.

Kniha se opírá o rozsáhlou písemnou pozůstalost, kterou Juráčkův syn Marek předal do správy Knihovny Václava Havla a jež by měla vystačit na mnoho svazků. 
První z nich mapuje Juráčkovy literární začátky, juvenilie. Nejde ještě jako později o texty filmové (náměty, synopse, explikace, filmové povídky, literární scénáře), nýbrž o povídky a deníkové záznamy. 
V oddílu Povídky najdeme devět povídek (z nichž jedna by se dala spíš označit za novelu a další tak označena je), napsaných v období říjen 1954 až září 1958. Čtenáře, znalé pozdějšího Juráčkova filmového rukopisu, možná překvapí jejich tvar. Jde o realistické, psychologicky založené a ostře prokreslené texty, v nichž bychom jakýkoli “modernismus” našli těžko. Kdybychom je měli k něčemu z české literatury přirovnat, pak můžeme připomenout některé rané texty Bohumila Hrabala (Jarmilka, Láska aj.), Josefa Škvoreckého (Zákony džungle, Divák v únorové noci aj.), mikropříběhy, obsažené v Událostech Jana Hanče, ale především všechny povídky Jana Zábrany (Psovod Gerža, Peklo peněz aj.) či – o něco pozdější – texty Marie Stryjové (soubory Nad rovinou, Mlčíme a Pokojík).


Charakterizuje je něco, co by se dalo označit jako “totální realismus” (projevující se mj. preferencí dialogu) a co je přímou polemikou s oficiálně proklamovaným – a veskrze lživým – “socialistickým realismem”, a nepřímo je vymezením i proti různým uměleckým “avantgardám”, typickým pro “levicovou” tvorbu předchozích desetiletí. 
Důraz je v uvedených prózách položen na antiiluzívní vidění skutečnosti, přerůstající v mnoha případech do kritiky doby, režimu, lidí, kteří se na jeho chodu aktivně podíleli. Kritika se však vždy opírá o osobní, autentickou zkušenost, není prvoplánová, ideologická, politicky motivovaná, není pouhou změnou hodnotících znamének.


Z Juráčkových próz je nejostřejší odsouzení režimu obsaženo v povídce Rostou nám krásní lidé a Nejzatracenější týden v roce. V první z nich je na příkladu osudu staré zemědělské pracovnice, která spáchá sebevraždu (a připomínající svým outsiderským lidstvím trochu Hrabalovu Jarmilku), odhalen cynismus místních venkovských potentátů, prodejnost redaktorských pisálků, falešnost hesel o “krásných lidech” a “šťastných zítřcích”. V druhé (tematicky připomínající Zábranova Psovoda Geržu) je vypravěč konfrontován z bezskrupolózností pohraničníka, chlubícího se tím, že střílel po lidech...


Ostatní Juráčkovy povídky – včetně nejrozsáhlejší a nejambicióznější Ulice bez ctižádosti – jsou věnovany vztahu mezi muži a ženami, případně pocitům osamělosti a vykořeněnosti. Zvláště v textech Gaudeamus igitur, Sněženky pro Irmu a Některá chvíle vystihl spisovatel vznik nedorozumění, která hatí vztah mezi dvěma lidmi, nebo mu nedovolí ani vzniknout. Už v těchto prózách je patrná atmosféra nedůvěry a otřesené sebedůvěry, charakterizující mnohé pasáže Juráčkova Deníku.


Jakkoli se Juráčkovy prózy od uvedených povídek Zábranových, Hrabalových či Škvoreckého v něčem i liší – především menší mírou autobiografičnosti a podílu přímé řeči – tvoří s nimi (plus Kolářovými deníkovými knihami, texty Zdeňka Urbánka, Josefa Jedličky, Vladimíra Vokolka aj.) důležitý “spodní” proud české literatury, která na nesvobodné poměry padesátých let reagovala čestně, nepřizpůsobovala se vydavatelským “podmínkám”, cenzuře a autocenzuře, a i za cenu své outsiderské “ineditnosti” přinesla důležité svědectví i zásadní artefakty. 
Povídkové dílo Pavla Juráčka, byť rozsahem malé a zastíněné pozdější tvorbou pro film, je s jmenovanými spisovateli – z nichž většina dnes patří mezi velká jména české literatury 20. století – plně srovnatelné. A to jak co se týká jazykového citu a suverenity, umění náznaku a pointy, tak i z hlediska dnes nedocenitelné informace o dobové atmosféře, skutečném životě “dole” - vně barvotiskových plakátů a schválených témat a názorů.




Druhý oddíl knihy má název Z deníku a obsahuje autorský výběr z deníkových záznamů z let 1956 až 1958. Juráček zde z většího celku vybral ucelené pasáže, z nichž některé mají charakter jakési mikropovídky (připomínající až filmové sekvence), jiné disputace o nějakém problému – a všechny jsou opatřeny názvy. Od souběžně vznikajících povídek se deníkové kapitoly nijak podstatně neliší: snad jen výraznější mírou autobiografičnosti a větším podílem úvahové složky. V autorem zredigované podobě nejsou ovšem oním syrovým svědectvím o konkrétním životě a lidském údělu jako jeho deníky pozdější - a jež by měly být obsahem dalších svazků Juráčkova díla. 
Jakkoli je kniha Prostřednictvím kočky velice cenným počinem, je třeba k její ediční koncepci vyjádřit výhrady. Jak je uvedeno v ediční poznámce, do svazku nebylo zařazeno šest nedokončených povídek a Juráčkova básnická tvorba je pak pominuta zcela.

Přitom ukázky básní (šest položek), otištěné v knize Pavel Juráček: Postava k podpírání, nasvědčují tomu, že i poezií se mladý tvůrce dopracoval osobitého literárního výrazu. Nedokončenost prozaických textů – přestože nevím, v jakém stavu jsou ty Juráčkovy – není důvodem k jejich vynechání. Nemá cenu zde připomínat notoricky známý případ Kafkův (tedy autora světového významu), avšak i součástí dosavadních dvou edic povídek Jana Zábrany (v mnohém – jak již bylo řečeno – Juráčkova literárního souputníka) byla zcela samozřejmě nedokončená povídka Srdce ženy. A přestože je jakoby useknutá vpůli, čtenářský zážitek z ní není o nic slabší než z próz dokončených, "hotových". 
Zkrátka a dobře: nezařazení uvedených textů považuji za ztrátu příležitosti, která se nemusí opakovat. Leda, že by – což by bylo též řešení – se Juráčkovy básně a nedokončené povídky zařadily do závěrečného, dodatkového svazku. To ovšem už pracujeme s optimistickým předpokladem, že celý rozsáhlý a edičně náročný projekt se dokončí...

Každopádně nás kniha, v které poznáváme významného režiséra Pavla Juráčka prostřednictvím prózy, utvrzuje v názoru, že v české kultuře byl ojedinělým zjevem, pohybujícím se se stejnou suverenitou ve světě slova i obrazu. 
Ostatně i Jaromil Jireš o Pavlu Juráčkovi řekl: “Pavel Juráček byl z nás největší literární talent, tak pronikavý, že jsem mu často říkal, aby nechal filmu a věnoval se psaní, že je ho pro film škoda. Ale Pavlovi ty pohyblivé obrázky učarovaly (...)”