Podřízení a bolest jako rozkoš / Polanski a Kim Ki-duk
Na letošním Febiofestu jsme mohli vidět dva pozoruhodné snímky, jejichž tématem byl sadomasochismus. Jeden z nich kladl přitom důraz na sexuální rozměr podřízenosti, druhý na orgastické prožívání bolesti.
Na letošním Febiofestu jsme mohli vidět dva pozoruhodné snímky, jejichž tématem byl sadomasochismus. Jeden z nich kladl přitom důraz na sexuální rozměr podřízenosti, druhý na orgastické prožívání bolesti.
Prvním filmem byl nejnovější opus Romana Polanského Venuše v kožichu (2013). Dílo je filmovou adaptací divadelní hry Davida Ivese, známé mj. z Broadwaye a inspirované slavným románem Leopolda von Sacher-Masocha Venuše v kožichu (1858). Na rozdíl od siláckého markýze de Sade, prahnoucího po neustálém stupňování rozkoše (což je samo o sobě contradictio in adjecto), rytíř Sacher-Masoch věděl, že základem sexuálního požitku je rafinovaná hra, napětí mezi očekáváním a uskutečněním. (Oba průkopníci ovšem nakonec skončili stejně: v hlídaném ústavu.) Zatímco díla “božského” markýze jsou možná učebnicí sexuologie (z doby, kdy tento obor ještě neexistoval), ale stěží je lze nazvat beletristickými díly (zdlouhavé pornografické popisy jsou občas vystřídány neméně zdlouhavými “cynickými” filosofickými partiemi), Venuše v kožichu je plnohodnotný dějový román, byť jeho význam spočívá více než ve formálních kvalitách v psychopatologickém rozboru hrdiny.
Zkušený americký dramatik David Ives vytvořil modernizovanou verzi Sacher-Masochova příběhu, divadlo na divadle (v divadle probíhají zkoušky hry a hledá se představitelka hlavní role Wandy...). Roman Polanski se ve své filmové adaptaci, ke které si napsal i scénář, vcelku věrně držel Ivesova pojetí. Vyšel z výborně napsaných dialogů a přesné výstavby divadelního kusu. Zásadním úkolem pro režiséra bylo obsazení dvou hlavních – a jediných! - rolí. Herci jej rozhodně nezklamali: Mathieu Amalric zvládá přeměnu dominantního režiséra v submisivního jedince přesvědčivě, ještě více strhující je Emmanuelle Seigner. Její energická, “všeho schopná” herečka, která roli za každou cenu “musí dostat”, je brilantním portrétem ženy, “femme fatale”, jejího fascinujícího kouzla, ale i nebezpečí, které se v ženských “zbraních” a schopnosti manipulovat muži skrývají. Doufejme, že herečka ve Venuši v kožichu přesvědčila i zbylé pochybovače, že za příležitost ve filmu nevděčí manželu, režiséru Polanskému, nýbrž svému interpretačnímu umění a osobnímu šarmu (na 47letou ženu takřka neuvěřitelnému).
Polanski odolal pokušení točit sexuální “soft” scény a spoléhá na psychoerotické napětí a jiskření intelektu. Opírá se přitom o tradiční přednosti: nápaditou, ale nikoli překombinovanou mizanscénu, skvělou kameru, nasvícení, střih, ale i hudbu (proslulý Alexandre Desplat). Zvlášt závěr filmu, odjezd kamery od protagonistů před divadlo, utkví brilantností provedení a působivostí v paměti... Natočit divadelní hru jako správně fungující film je jeden z nejtěžších úkolů, které si režisér může uložit. Polanski si nedávno něco takového ozkoušel na adaptaci hry Yasminy Rezy Carnage, výsledný film Bůh masakru (2011) je úspěšným předstupněm k Venuši v kožichu. Nový snímek se mi pak jeví snad nejlepším zpracováním divadelní látky od natočení filmu Gabrielle (2005) režiséra Patrice Chéreaua. Každopádně Roman Polanski se “na stará kolena” neopakuje, nýbrž si stanoví nové výzvy...
Druhým režisérem, tematizujícím sadomasochismus, byl na Febiofestu náš „starý známý“ Kim Ki-duk. Řadu let procházel tvůrčí krizí, jeho filmy připomínaly díla učenlivého, ale mechanického epigona a občas i parodika sebe sama (včetně oceněné Piety). Ranné dílo (s hraničním Lukem z roku 2005, dovádějícím do dokonalosti narativní strukturu příběhu a umění vyprávět beze slov, ale současně už se zbytnělou symbolikou a poetizací) bylo přitom dosud nedoceněno. Týká se to zejména vrcholných snímků Krokodýl (1996), Ptačí klec (1998) a Drsňák (2001). Mnozí kritici považovali Kima za jakousi druhořadou variantu Šóhei Imamury či Nagisy Ošimy, aniž by si všimli zásadních rozdílů ve stylu vyprávění a tempu, jakož i výtvarné a motivické originality korejského samouka. Pokles intenzity Kimových filmů z let 2006 – 2012 byl dán jakýmsi „vyhořením“ režiséra, umocněným nadprodukcí a možná i „slávou“. Snímek Moebius (2013) je dílčím povzbuzením do další cesty, Kim se alespoň úrovni svých vrcholných děl přiblížil. Na rozdíl od motivy a symboly přetížených, fungování kapitalistické společnosti „odhalujících“ a kritizujících (Pieta) či poněkud solipsistních filmů (Arirang), vsadil tentokrát režisér na čistou exploataci, brak, „pulp fiction“.
Příběh o násilné ztrátě mužství (začínající zhruba tam, kde končí Ošimova Korida lásky) je vyprávěn zcela bez dialogů a typicky „kimovsky“ dováděn ad absurdum, přičemž se nešetří násilím i černým humorem (historka s ukradeným penisem a jeho přejetím autem). Pudovost postav, nezvládnutelné emoce, zejména vztek a egoistické prahnutí po rozkoši, jejím pojetím jako ekvivalentu bolesti, charakteristické pro Kimovu tvorbu obecně, jsou ve filmu Moebius tematizovány s nadneseností, nadsazeností a svobodnou, na nic se neohlížející fabulací, připomínající spíše režisérovy svobodné a impulzivní začátky než chtěné, vyumělkované syžety „významy“ obdařených a manýristických děl pozdějších. Kim Ki-duk snad ještě nepatří do filmové minulosti...