Vertigo aneb síla představivostí

"Protože mne tato tajemství přesahují, předstírejme, že jsem jejich strůjcem."
Fotograf v Cocteauových Mariés de la tour Eiffel

Ve dvou z oněch dopisů, které nám občas posílá, předkládá Chris Marker osvěžující interpretaci Vertiga. Zkoumáním filmu do jeho nejmenších detailů dochází Marker k závěru, že druhá část filmu, v níž Scottie (James Stewart) přetváří Judy v Madeleine (Kim Novak), kterou pak podruhé ztratí, může být pouze dílem Scottieho představivosti. Neschopen snášet smrt ženy, kterou miloval, Scottie, "propadaje šílenství lásky samotné", by si tedy vytvořil časovou Zónu, v níž by mohl vzkřísit Madeleine, a to i za cenu stále znovu prožívané ztráty, kterou se platí za znovunalezenou lásku. Při opakovaném shlédnutí Vertiga se skutečně zdá, že Hitchcockův film skrývá pod zjevnou zápletkou nějaký jiný příběh, ale je to ten, který si představuje Marker? Lze ještě dále pokračovat a hrát tento malý pilpul?

Ve Vertigu se objevuje jeden velmi zvláštní "dvojitý" moment. Během dvou cest, které vedou Scottieho a Madeleine-Judy do kláštera v San Juan Bautista, kde (dejme přednost neurčitosti) dvě ženy naleznou smrt, opouští automobil řízený Scottiem prostřednictvím střihu ze záběru do protizáběru pravou stranu silnice a zůstává na její straně levé. Obraz nebyl "převrácen", jízda vpravo se neproměnila v jízdu vlevo: Scottie jede po levé straně! Hitchcock úmyslně vložil do dvou momentů Vertiga dva tajuplné znaky, a to do obou částí filmu, což ovšem svědčí proti Markerově hypotéze. Toto téma protikladu dvou hodnot se ve Vertigu neustále vrací. Děje se tak ve dvou spjatých sekvencích, které bývají komentovány o něco méně než ostatní, v sekvenci z květinářství Podesta Baldocchi a sekvenci zmizení v hotelu McKittrick. Madeleine vstupuje do květinářství zadními dveřmi. Scottie, jenž ji sledoval, ji pozoruje pootevřenými dveře na konci krámu. Pomocí triku se zrcadlem ukazuje Hitchcock oba dva - Scottieho a obraz odrážený zrcadlem - v jediném záběru. Madeleine, obklopená mnoha kyticemi všech velikostí, si kupuje hezkou malou kytici. Dlážděná podlaha je složena z malých černých obrazců na bílém podkladě. V jiné, odpovídající sekvenci Vertiga pokračuje Scottie ve sledování Madeleine, následuje ji a jednoduše prochází vchodem hotelu McKittrick, z něhož Madeleine zmizí, aniž by si Scottie dokázal vysvětlit jak. Než nakonec konstatuje, že Madeleine prostě zmizela v horním patře jako přízrak, Scottie dvakrát, s velmi hitchcockovským důrazem, upře svůj pohled na strop. Na stropě se opakují malé tmavé obrazce na světlém pozadí. Lustr, pravděpodobně železný a křišťálový, může evokovat jednu z kytic od Podesty Baldocchi. Konečně, když Scottie vyběhne do patra, kráčí po dlaždicích s malými světlými obrazci na černém pozadí. Přední strana versus zadní strana; Madeleine versus její odraz; poschodí versus přízemí; bílá a černá versus černá a bílá (pozitiv versus negativ); přirozené versus umělé (květiny)... Bylo by snadné rozšířit tento malý výčet protikladů na celé Vertigo . Některé z výše uvedených hodnot se znovuobjevují pravidelně, vynořují se i další. Tato tvrzení se ostatně neprotiví příběhu o manipulaci, který film údajně vypráví.

Vraťme se na okamžik k protikladu pravé a levé. Pozorné shlédnutí filmu ukazuje, že oba profily Kim Novak jsou snímány podle této alternativy. Je tedy jasné, že v první části Vertiga, když zkoumá obraz ze svého hlediska, je Scottie zamilován do pravého profilu Madeleine a že, a to je ještě pozoruhodnější, jedině tento pravý profil opětuje jeho lásku. Tento profil je Hitchcockem výslovně předváděn jako profil lásky, profil něžnosti. Je tomu tak v Ernieho restauraci, u Podesty Baldocchi, kde Scottie vidí tento profil, zatímco divák oklamaný zrcadlem jej může zaměnit za druhý, nebo též na hřbitově misie Dolores... Pokud Chris Marker naznačuje velmi elipticky něco podobného ve svém dopise o Vertigu ("pravý profil prvního zjevení"), pak především Rampa jakožto pařížský remake Vertiga ukazuje, že Marker již roku 1963 zaznamenal a vypůjčil si od Hitchcocka představu člověka zamilovaného do pravého profilu určité ženy.

Když Madeleine ukazuje Scottiemu svůj levý profil, dotírají na ni myšlenky na smrt, touha po sebevraždě. Poslední záběry před jejím pokusem o sebevraždu a první záběry poté, co se probudí u Scottieho, se odehrávají ve znamení tohoto profilu. Tato dialektika prochází celým Vertigem, přičemž s příznačnou setrvalostí sleduje cyklické střídání Madeleininých nálad. Při cestě do Muir Woods nabízí Madeleine, která řídí, Scottiemu svůj pravý profil. Poté, co pronesla slavné záhadné věty před sekvojovými letokruhy, se Madeleine otočí kolem své osy, projde před Scottiem viděná z levého profilu, a pak tajuplně zmizí za velkými stromy. Když ji Scottie opět spatří, uvidí znovu její pravý profil. Později, poté co se vymanila z "temnot", bojuje Madeleine s tím, co označuje za ženu v ní, která chce její smrt, přičemž nastavuje střídavě jeden a druhý profil. A to až do chvíle, kdy se toto střídání promítne do jejích slov: "If I'm mad ...", a pak: "I'm not mad! I'm not mad! I don't want to die! ..." Konečně, předtím než se v San Juan Bautista rozběhne k věži, z jejíhož vrcholu se vrhne dolů, ukazuje sice Scottiemu velmi často svůj pravý profil, její doleva hledící vypoulené oči ji však ženou pryč od něj. Naproti tomu ve druhé části Vertiga se pokus o "vzkříšení" Madeleine přetvořením Judy zaměřuje na levý profil Judy snímaný v protisvětle. Jedině na tento levý profil se soustřeďuje veškerá Scottieho pozornost. Oba profily ovšem odlišila již titulková sekvence Vertiga . Po různých pohybech kamery po nehybné tváři Kim Novak se spirály Saula Basse vepsaly do pravého oka herečky. Jak napsal ve svém dopise Chris Marker, je jasné, že závrať, o níž jde ve Vertigu, je závratí z času, a nikoli prostoru, což je právě způsob, jímž chápu onu spirálu, pokrývající pravé oko Kim Novak. Levý profil, jízda vlevo, malovaný obraz, odraz, klam, výška, negativ, to vše "hraje" pro minulost, pro Carlottu, zatímco pravý profil, jízda vpravo (film?), příroda, nízká poloha, pozitiv "hrají" pro přítomnost, pro Madeleine.

Za tohoto předpokladu pak první sekvence, v níž Scottie a jeden policista pronásledují zloděje po střechách San Francisca s Golden Gate Bridge v pozadí (všechny monumenty ve Vertigu jsou očividně emblémy minulosti, San Juan Bautista, Muir Woods, misie Dolores, muzeum čestné legie, věž Cowan, "the portals of the past", atd.) odkazuje k minulosti, a onen muž, jehož nechá Scottie uprchnout, je přízrak. Viděl kdy kdo zloděje, jenž v noci vykrádá byty oblečen v bílém? A jestliže Kim Novak mizí z hotelu McKittrick poté, co se objevila oblečena v bílém u okna v patře, děje se tak proto, že také ona se stala přízrakem. Právě z tohoto hlediska musíme chápat výrok, jímž se Scottie obrací k Judy ve chvíli, kdy ji strká na schodiště: "It's my second chance!" Nejde o Madeleine a pak Madeleine-Judy, ale o jeden přízrak na střechách, a pak jiný přízrak, Carlottu, která se neodbytně vrací skrze levou stranu tváře Madeleine, onen profil, který zachytil Carlottin portrétista na plátně v muzeu čestné legie.

Ve druhé části filmu vláká Scottie Carlottu do pravého profilu Judy, v níž rozpozná možného dvojníka Madeleine, a pak ji v něm ustálí přetvořením Judy do podoby blízké Madeleine. Pokud ovšem Scottie nepochopil, že Carlotta se nutně zmocňuje nějaké jiné ženy, a že ji tedy může znovu nalézt. Tajemstvím zůstává zahalena jedna Scottieho věta pronesená při prvním setkání s Judy v hotelu Empire: "How do you happen to be living here?", jako by snad v tom, že si Judy zvolila tento hotel, byl nějaký zvláštní smysl. Ve svém textu o Vertigu připomíná Chris Marker onu filmařskou legendu, podle níž si Hitchcock vybral tento hotel kvůli zelené barvě jeho neónů. Toto zdůvodnění je slabé. Hitchcock měl dost prostředků na to, aby dal instalovat barevné neóny kamkoli by chtěl. Má hypotéza zní tak, že Hitchcock si ve skutečnosti vybral právě tento hotel s ohledem na pravděpodobnost, protože mohl hrát nějakou úlohu v životě Carlotty, pokud by byla opravdu existovala a žila v San Francisku konce 19. století. Tímto způsobem chápu větu Samuela Taylora, scénáristy Vertiga, ve výňatku z jeho dopisu Chrisi Markerovi, přetištěném v "A free replay (notes surVertigo)": "I rewrote the script at the same time that I explored San Francisco and recaptured my past ..." Představuji si, že Scottie provedl sám pro sebe takovéto pátrání, které film neukazuje, a ví, že je možné, že Carlotta je v tomto hotelu. Jiná místa, která Scottie pozoruje, patří ostatně k těm, která by Carlotta mohla navštěvovat. Je možné, že by výroky knihkupce "Pop" Liebleho, týkající se Carlottina úpadku na konci jejího života, navozovaly představu prostitutky, vystupující v tančírně, kterou byl hotel v minulém století? Byl by zde jeden "prostý" způsob, jak tuto hypotézu ověřit: zajet do San Franciska, najít hotel Empire a zkoumat jeho minulost. Na co si vzpomíná Judy? Judy je v celém tomto příběhu úplně nevinně. To přízrak Carlotty vynálezá lest domnělé machinace, a pak, jist si svou silou, odmítá svěřit se s ní Scottiemu. Pohled Judy do kamery ve chvíli, kdy si zřejmě na tento příběh vzpomíná, je ozvěnou odpovídající jedinému jinému pohledu do kamery ve Vertigu , pohledu Carlotty v epizodě Scottieho "noční můry". Pouze tyto dvě ženy se mohou, jako v jednom textu Jean-Pierra Vernanta, podívat kameře do očí, pohlédnout do strašlivé tváře Gorgóny, upřít svůj pohled na samu smrt, a to právě proto, že se s ní jedna i druhá-tatáž již setkaly.

Příběh, který vypráví Vertigo, by tedy vypadal následovně. V první části filmu manipuluje Carlotta Scottieho tak, aby jí pomohl zavraždit Madeleine. Úsměv Kim Novak při průchodu na druhou stranu zrcadla ukazuje, že ona je tím pravým pánem hry. Scottie tedy vede Madeleine do neštěstí, když ji vybízí k cestě do San Juan Bautista, kde ji Carlotta strčí z vrcholu věže. K této vraždě dochází v minulosti, přičemž zvrat přítomnosti v minulost se ohlašuje nejprve jízdou po druhé straně silnice, a poté "skutečně" stoupáním ve věži, kde Scottie, přestože urazil část cesty, nedokáže následovat Madeleine do minulosti. Proto si také po sestupu z věže, po návratu z minulosti, nevzpomíná na nic, což je řečeno během jeho procesu. Jak by si mohl dnes vzpomenout na skutek vykonaný před celým stoletím? Naproti tomu během druhé cesty do San Juan Bautista vidíme na Scottieho tváři vítězoslavný úsměv, který předtím zářil na rtech Carlotty. Tentokrát je pánem hry on a poté, co dorazí do San Juan Bautista, dovede Carlottu do věže a v minulosti způsobí její smrt. Tímto způsobem lze vykládat záběr mrtvoly Madeleine na střeše kostela v případě prvního pádu. Carlotta ji zabila v minulosti, a její tělo leží dole na střeše v přítomnosti. Naproti tomu záběr těla Carlotty ležícího dole na střeše ve filmu schází, protože je nemožný. Carlotta je od této chvíle ve svém hrobu, jenž se nad ní uzavřel s konečnou platností. Věta, kterou se Scottie obrací k Judy-Carlottě v přízemí věže, nebyla v žádném smyslu metaforická: "I have to go back in the past once more."

Mimoto se zdá, že hypotézu, podle níž by dvě cesty do San Juan Bautista měly co činit se skutečným do minulosti, posiluje sám Hitchcock v sekvenci soudního procesu se Scottiem. Toto třetí přemístění do San Juan Bautista (chronologicky druhé) je ukázáno jako něco hotového: jsou v San Juan Bautista. Představa, že by byl Scottie souzen na místě zdánlivé sebevraždy Madeleine spíše než v soudní síni, je zcela nepravděpodobná a výstřední. Proč bylo toto místo zvoleno? Vynecháním cesty do kláštera je zastíněna případná změna strany silnice jakožto náznak cesty do minulosti, neboť právě tato cesta se odehrává v prostoru, a nikoli v čase. Právě tím, co v ní chybí, vypovídá tato sekvence o obou cestách časem ve Vertigu. Dodatečně pak tato sekvence prostřednictvím mnoha znaků, přímo spjatých s náboženstvím, odkazuje též k představě božího soudu. řekl bych, že má-li existovat nějaký ďábel a jeho přízraky, musí existovat nějaký Bůh, nejvyšší Manipulátor nebo Architekt.

Chris Marker ve svém článku správně zdůrazňuje úryvek věty "power and freedom", jenž charakterizuje muže minulosti a ve Vertigu se opakuje třikrát. Byla to moc a svoboda představivosti, schopnost věřit v neuvěřitelné, ona moc, kterou si naši současníci neuměli osvojit. "Legendy se rodí z potřeby luštit nerozluštitelné" (Sans soleil). Stojí za povšimnutí, že pořadí obou slov je ve filmu v jednom ze tří případů převráceno ("with all his wife's money, and all that freedom and that power ..."), a to na vrcholu věže v San Juan Bautista. Jsou v minulosti a hra protikladů pokračuje. Ústřední sekvence Vertiga by tedy nebyla noční můrou, za kterou je obvykle pokládána. Strach, který vidím vepsán ve Scottieho tváři, je strachem muže, jenž pochopil, že žena, kterou miloval, byla zavražděna přízrakem a že on by ji možná mohl znovu oživit pod podmínkou, že zabije ženu, která se jednoho dne stane přízrakem, že ji zabije v minulosti, dříve, než se přízrakem stane! V této sekvenci se objevuje řada náznaků, jimiž jsou mimo jiné červený náhrdelník, prázdný hrob, kytice, která se animací Saula Basse rozpadá, Scottieho tvář, černý pád Scottieho na bílém pozadí, přičemž Carlotta je předvedena jako přízrak právě svou přítomností po Elsterově boku v přítomnosti. Zkoumání symboliky barev ve Vertigu tuto hypotézu posiluje. V rámci práce s barvami, která se v zásadě opírá o kulturní kódy, takže bělavá průzračnost patří přízrakům, "plná" bělost čistotě, červená znamená krev a hřích, zde upozorňuji na zelenou barvu naděje, onu barvu, kterou končí Scottieho "noční můra", během níž pochopí, že by měl dokázat zabít Carlotu a snad znovu oživit Madeleine. Îe ovšem právě v tom spočívá příběh Vertiga nám Hitchcock naznačil dvěma znameními, která ponechal ve svém filmu jako by mimochodem, dvěma nápisy "Fire Escape" a "One Way", které oba ukazují doleva, k jediné cestě, po níž lze poslat Carlottu zpět do jejího hrobu, do pekel.

(z časopisu Trafic, č. 22 přeložil Karel Thein)