Michel Gondry / Zkoušet všechny možnosti
Když britský hudební měsíčník Mojo před časem vyhlašoval stovku nejlepších hudebních DVD, na prvním místě se umístil soubor klipů režiséra Michela Gondryho z roku 2003, vydaný Palm Pictures / Directors Label. Překvapilo mě, jak přesně se vkus londýnských redaktorů potkal s mým: od rockových časopisů by člověk spíš čekal vyzdvižení Woodstocku, dylanovského Don’t Look Back nebo stoneovského Cocksucker Blues. Místo toho se Mojo přihlásilo k hlubinnému propojení hudby a Gondryho pojetí kinematografie, která v sobě spojuje novátorství dávné i současné: od mélièsovské iluzivnosti po nezávislý, antihollywoodský DIY („udělej si sám“) moment.
Michel Gondry je dnes známý jako režisér filmů Věčný svit neposkvrněné mysli (2004), Nauka o snech (2006) či letošní adaptace Vianovy Pěny dní (2013). Se vstupem na pole celovečerních filmů však režisér dlouho vyčkával: před Věčným svitem natočil na padesát hudebních videí a řadu reklam. Jediná výjimka: v roce 2001 při tom debutoval rozporně přijatou komedií Slez ze stromu. V období 1988–2004 se mu podařilo využít formát propagačních krátkých filmů pro jedinečnou laboratoř svých postupů: veřejně si v nich vyzkoušel originální techniky a postupně vyzrál od samoúčelných etud k vrstevnatým a enigmatickým metaforám.
Morfingový kouzelník
Gondryho dědeček byl vynálezcem (Constant Martin se od třicátých let podílel na vývoji elektronických nástrojů a zvukových efektů), matka výtvarnicí. Oba tyhle principy se plně propojily už v Gondryho domácké animaci pro klipy kapely Oui Oui, kde Gondry bubnoval. Odtud se odpoutal k prvním výrazným klipům, jež se vlastně držely konceptuálních principů. Celý text šansonu Jeana Françoise Coena La Tour de Pise našel po fragmentech v pouličních neonech a vývěsních štítech: slova pak skládá v několika promítaných obrazech vedle sebe. Použil 16mm kameru Bolex, tedy dotek amatérské kinematografie: „Pořídil jsem si bolexku a zkoušel všechny její možnosti: tak se dá zároveň definovat můj styl.“ Už tady se prokázala hravost a schopnost povýšit cosi jednoduchého na dost přesnou součást synergie v klipu.
O mnoho pracnější bylo video Lucas With the Lid Off (1994) pro dánského rappera a konceptuálního umělce Lucase. V jediném dlouhém záběru se kamera pohybuje ateliérem plným kulis a kójí, opakovaně mění úhel, ze stěny se stává podlaha, využívá se promítání v obraze a jiných iluzí, aktéři a asistenti se rychle přemisťují po jednotlivých stanovištích příběhu, ztrácíme pojem o prostoru, o tom, co je skutečné a co promítané. Tohle je typický Gondry v poloze předem připravené akce, jejíž rukodělná náročnost a nápaditost principů převáží, vše podstatné se odehraje před zapnutou kamerou a ve fázi postprodukce už (téměř) nekouzlí.
Postprodukce a svět digitální animace naopak převážil v Like a Rolling Stone (1995), klipu s britskou kapelou Rolling Stones. Gondry se se superhvězdnými rockery dostal do mírného sporu: musel přistoupit na kompromisní formu, které se vyhýbal – prostřihy mezi kapelou a příběhem s půvabnou dívkou v hlavní roli. Zato si po svém vyzkoušel podoby morfingu. Ten se v té době trendově využíval k „tekuté“ proměně jedné tváře či formy v druhou. Gondry se rozhodl prolínat věci se sebou samými: morfoval mezi filmovými políčky s půlvteřinovým rozdílem, realita se tu tedy žvýkačkovitě přelévá. Podobný efekt má morfování téhož obrazu, jen sejmutého druhou kamerou z jiného úhlu. Výsledný pohled jako by proplouval zamrzlými okamžiky, 3D fotografiemi: někteří interpreti tu viděli ilustraci písně o propadnutí drogám, ale zřejmě to byl vedlejší efekt Gondryho pokusů. Vizuální efekt „zastavené kulky“, tedy přesunu kamery v prostoru během zastaveného času, Gondry vybudoval jako jeden z prvních: produkce snímku Matrix (1999) ho zanedlouho přiměla prodat svůj autorský podíl za nízkou částku.
Björk „sežraná“ v břiše
Od první poloviny 90. let se také datuje spolupráce Gondryho s Björk: inspirací pro první klip Human Behaviour z roku 1993 prý byly české a polské animované filmy a také Norštejnův geniální Ježek v mlze (Jožik v tumaně, 1975). Björk tu zpívá „sežraná“ v břiše medvěda, reálný les se kombinuje s loutkami zvířat, což vyhlíží trochu znepokojivě, jako rituál. Pozdější spolupráce se až moc nesly na vlně snění a eko-lyriky (Island uložený uvnitř těla jako srdce), výjimkou je spirálovitý příběh Bachelorette (1997). V jakoby naivní divadelní stylizaci sledujeme příběh dívky, která v lese našla prázdnou knihu, jež se při setkání s dívkou začala popisovat příběhem. Dívka příběh vydá a najde při tom lásku, vydavatele. Kniha se dočká adaptace: sledujeme „divadlo na divadle“, které zjednodušeně a malebně opakuje děj celého příběhu. Když se ale z příběhu stane byznys, kniha si vezme zpátky, co je její, a zmizí zase do úrodného chaosu lesa. Ten klip je trochu naučný a ilustruje shodu Björk a Gondryho na eko-principech: mistrná realizace, stažená do několika minut, to ale vyrovnává.
Dvojí čas v jediném prostoru
Gondry vyzkoušel mnoho různých technik, které podruhé neopakoval: to činí z přehlídky jeho klipů a reklam intenzivní podívanou. Elektrický bluesrock americké dvojice White Stripes mu svou jednoduchostí evokoval zacházení s legem: ikonické kostičky se tedy staly výhradním materiálem pro animaci, která rozhýbala červeno-černo-bílý design kapely, ale i momenty všedního dne a videoefekty (Fell in Love with a Girl, 2002). Později s White Stripes dosáhl jednoho ze svých vrcholů: to když ve „vzpomínací“ Dead Leaves and Dirty Ground promítá na stěny a předměty bytu je samotné, ale v minulosti a tedy spojené s jistým dějem. Dvojí čas v jediném prostoru („pevná“ přítomnost a filmový obraz, překrývající reál jeho vlastní minulostí) je mistrná figura.
Velkou magii má v sobě klip pro zdánlivě primitivní diskosong Kylie Minogue Come Into My World (2002). Pětkrát se opakuje sloka a refrén, nic složitějšího se v tanečním tracku neděje. Gondry kongeniálně nechává Kylii obcházet náměstíčko, kde se v druhém plánu odehrávají epizodní děje (dívka vyhazuje milenci věci z okna, policistka píše pokutu...). Když obejde první kolo (= první sloku a refrén), vydá se Kylie znovu na tutéž trasu, právě tak jako v písni. Jenže se jakoby nic vynoří a přidá k ní druhá Kylie: a stejně tak se zdvojí všechny epizodní postavy v pozadí. Ke konci klipu je tu pět párů milenců, pět policistek, náměstí přetéká dějem, korzuje tu pět usměvavých hvězd a ze dveří vychází šestá... Gondry jako by říkal, že když něco slyšíme popáté, není to stejné jako první přehrání: máme v sobě už informaci o veškerém opakování.
Od roku 2005 už patří Gondry víc světu dlouhých filmů. Klipů natáčí méně a spíš rozvíjí dřívější principy: dráha autora, který se nepodobá žádné jiné osobnosti v klipovém světě, se víceméně uzavřela. Filmem Prosíme, přetočte (2008) dovyslovil, co pro něj bylo ve filmové tvorbě od začátku zásadní: předvést bezprostřední a technicky jednoduchou tvorbu, která by dodala odvahu dalším. „Umělecký svět dělá všechno pro to, aby si lidé neuvědomili, že taky můžou tvořit,“ řekl Gondry v newyorském Muzeu filmu. „Protože jinak bychom toho udělali míň a vydělali míň peněz. Kdybyste rozdali lidem kamery, podle mého názoru by mnozí odvedli lepší práci než já. Říkám tyhle věci pořád dokola, ale jinak lidi nikdo moc nepobízí. Kreativita je privilegium: a mělo by se víc sdílet.“