Locarno 2012 / Kinematografie špony
Locarno je pro většinu trochu poučených lidí nejspíš TOU filmovou přehlídkou, která se odehrává mezi Cannes a Benátkami. Je známá tím, že k čekání na její vyjádření se odkazují ambiciózní čeští autoři a producenti, když se snaží ohleduplně vysvětlit, proč jejich tak očekávaný připravovaný film není k dispozici pro festival v Karlových Varech. Někdy se dostane do řečí také jako platforma pro představování radikální a alternativní kinematografie. U nás je to tak patrně ještě z dob „české nové vlny“ 60. let, neboť patřil k prvním západním festivalům, které se odhodlaly mladé české filmy přijímat i oceňovat. I v posledních letech tak nicméně několikrát učinil, pokaždé v souznění s názorem lokální české kritické elity: triumfoval tu Marian Petra Václava i Noční hovory s matkou Jana Němce. Taky si jej, podobně jako festival v Cannes, ledaskdo spojuje s představou nedostupnosti a luxusu, rozprostírajícího se v pětihvězdičkovém západním letovisku ve švýcarských horách na břehu Lago Maggiore.