Úvod k tématu: Film a opera

Opera a film mohou vyhlížet jako absolutní antagonisté. Zatímco operní produkce se odehrávají ve velkolepých dokonale osvětlených sálech (aby se v nich mohli navzájem pozorovat lidé ve slavnostních róbách, jež je zaplňují), jsou filmům vyhrazeny ztěmnělé prostory minimalisticky pojatých interiérů, v nichž žádné nadbytečné dekorace nemají rozptylovat samotu jejich návštěvníků. Opera nese punc „velkého umění“ a jednotlivá představení jsou považována za jedinečné a výjimečné události, film coby mechanicky a libovolně recyklovatelný produkt přežívá v přízemních patrech pop-kultury. Nehledě na to, že milovníci oper a milovníci filmů sebou navzájem většinou nepokrytě pohrdají.

Obě formy umění však pojí mnohem těsnější vazby, než by se na první pohled mohlo zdát. Průniky filmů a opery se pravidelně objevují v podstatě od počátků kinematografie. V určitých fázích těžil z operního prostředí film (například v dobách „němé“ kinematografie, kdy mělo renomé opery zvýšit reputaci filmu coby skutečného umění), v jiných opera z filmu. Od poloviny devadesátých let se díky inicitivě ředitele washingtonské a losangeleské opery Plácida Dominga (který byl sám hvězdou většiny operních filmů natočených v průběhu osmdesátých let) stalo pravidlem angažovat slavné filmaře...