Pohádky pro děti, či pro dospělé? / Zamyšlení nad některými paradoxy dnešní animované tv
Dětství nelze vnímat jako pevně daný biologický a psychologický stav. Jde do značné míry i o sociálně konstruovanou kategorii, různé teorie a definice tohoto období života lidského se vzájemně odlišují a konec konců není možné jasně nadefinovat ani věkové hranice, které ho vymezují, natož jeho „pravou“ povahu. Zkušenost dítěte v rámci dané kultury je silně podmíněna právě samotnými společensko-kulturními pojetími dětství. V rámci filmového bádání nicméně přinejmenším převládá shoda v tom, že děti jsou filmy ovlivněny intenzivněji než dospělí. Dopadá na ně silněji vizualita filmového média a silnější je i emocionální pouto s postavami. Dětský divák je kategorie důležitá především pro cenzory či distributory a přidružené ziskuchtivé jedince (otázka ratingu u velkofilmů je především otázkou reklamy a merchandisingu, jímž se vydělávají ty opravdu velké peníze), problematika dětského filmu zaujímá určité místo i u filmových teoretiků, ale na úrovni kritiky a „běžné“ recepce filmu úvahy o specifičnosti dětských děl či rozdílných nárocích dětských diváků příliš prostoru nemají. Vše se nejčastěji omezuje na obsah, a to navíc především negativně: na obsah nepovolený či nevhodný. V tomto článku se chceme pokusit načrtnout některé aspekty historie animovaného filmu coby typického „dětského žánru“ – od Disneyho po Pixar –, zproblematizovat některé vžité představy zejména o pixarovkách a snažit se nezapomínat přitom právě na dětského diváka. V dnešní době totiž stále více (přinejmenším implicitně) platí, že animovaný film je tím lepší, čím více pobaví dospělého. Ale co děti? Mají si kde hrát?