Všichni jsme tak trochu svině / Rodina je základ státu

Autorský snímek Roberta Sedláčka Rodina je základ státu představuje krok správným směrem nejen proto, že jediné sklo, které nás na moment dělí od tuneláře a bílého koně Libora, je sklo jeho domu/luxusního hotelu. Nenalezneme tu laciné voyeurství, démonizování, levnou „třídní“ nenávist. Hrdina filmu není ztělesněním „krejčířovského“ přízraku mafiánských praktik, ale spíše symptomem systému, který, jak sám Libor poznamenává, funguje na principu rulety – vsadíš a ono to buď vyjde, nebo ne. V jeho případě to nevyšlo, a tak se jeho podpis ocitl pod pochybnými úvěry a ještě pochybnějšími projekty.

Trocha homolkovské filozofie na úvod: rodina je základ státu a co je stát? No stát jsme přece my. Zdá se to být osvědčenou a léty prověřenou pravdou, přesto když člověk sleduje způsob, jakým se současná (pop)kultura vyrovnává s kritickým vyobrazením „kapitalismu po česku“, vznikají jisté pochyby. S určitou mírou přibližnosti lze konstatovat, že současný systém reprezentovaný ve filmech a seriálech vypadá buď jako odpudivé panoptikum oblud a dušínovských „fér“ typů (viz např. knedlíkový Hollywood Kajínek) nebo jako bezpohlavní karikatura kreslená žlučí (viz např. Vorlovo harakiri Ulovit miliardáře). Na člověka z toho dýchne pocit, že žijeme v akváriu, v němž nás naše obyčejnost chrání před těmi nahoře – bulvárními mutanty, bezskrupulózními zmetky, zkorumpovanými kreaturami. Jsme tak vyvázáni ze zodpovědnosti za stav věcí – ty probíhají dle svých vlastních pravidel a my na ně můžeme jen s fascinovaným znechucením zírat. Výsledkem podobného marasmu může být jen pasivita, rezignace, bulvární okouzlení čímkoli, co se děje za tlustým sklem „vyšších sfér“.

Autorský snímek Roberta Sedláčka Rodina je základ státu představuje krok správným směrem nejen proto, že jediné sklo, které nás na moment dělí od tuneláře a bílého koně Libora, je sklo jeho domu/luxusního hotelu. Nenalezneme tu laciné voyeurství, démonizování, levnou „třídní“ nenávist. Hrdina filmu není ztělesněním „krejčířovského“ přízraku mafiánských praktik, ale spíše symptomem systému, který, jak sám Libor poznamenává, funguje na principu rulety – vsadíš a ono to buď vyjde, nebo ne. V jeho případě to nevyšlo, a tak se jeho podpis ocitl pod pochybnými úvěry a ještě pochybnějšími projekty. Neřádilo tu žádné démonické zlo, brilantní kriminální mysl, ale touha běžného člověka (bývalého středoškolského učitele) zabezpečit sebe i svoji rodinu. Žít lépe a pohodlněji, jak si doba žádá. Možná tohle je klíčem k současné krizi morálky, který Robert Sedláček nabízí: přestat vnímat umělou izolaci a přiznat si, že v tom prostě jedem všichni, ti s mizernými platy státních zaměstnanců, stejně jako ti, kteří pobírají statisíce v manažerských pozicích.

Rodina je základ státu není moralistním příběhem, stejně jako Sedláček není moralistním filmařem. Na české poměry jde o poměrně ojedinělý případ tvůrce, který má vyhraněné vidění současnosti, stabilní žebříček hodnot. Přesto v jeho dílech nikdy nechybí sebeironie a schopnost poukazovat na vlastní slabiny. Pokud ale v Největším z Čechů mohlo být diletantské filmařství bráno jako pohodlné alibi, nový Sedláčkův snímek jde téměř nadoraz: za nic se neschovává, nevymlouvá se a o světě vypovídá s bodrou přirozeností, která byla režisérovi vlastní už v nadměrně vláčných Mužích v říji. Tentokrát se ale nejedná o komunální satiru zabalenou do burleskních kulis lidové oslavy. Spíš je na místě mluvit o velmi specifickém, autorském pojetí žánrů thrilleru a road movie.

Robert Sedláček natočil svůj dosud nejkomplexnější film, který je fascinující právě tím, jak diváka neustále znejišťuje náznaky, „nepatřičnými“ symboly a precizním rozvrstvením předkamerového prostoru. Rodina je základu státu rafinovaně pracuje s mnohoznačností – dobrým příkladem je scéna, kdy utěšené táboření na břehu řeky Moravy naruší nález umírajícího psa. Drastický výjev pak stále „visí v pozadí“, mění naše čtení rodinné idyly, podobně jako ho setrvale mění fakt, že víme to, co Liborovi blízcí ne. Právě tahle zvláštní oscilace mezi klidem a zneklidněním, mezi komickým a tragickým dodává Sedláčkovu filmu příchuť nejednoznačnosti. Je až lehce udivujícím zážitkem sledovat pečlivost, s níž doposud ležérní filmař dokázal spojit paletu nálad a žánrových postupů, jakou pedantickou pozornost věnuje vypovídajícímu detailu a příležitostně ironické kompozici scén (svatba/policejní zásah, prohlídka bytu/rabování ledničky, manželský sex/praskající topení atd.). I v nejvypjatějších sekvencích je přítomen funkční moment lakonické kontroly nad vyprávěným, umocněný ještě tlumeným herectvím a monotónní dikcí, která báječně pasuje zejména Igoru Chmelovi. Jeho Libor je chybující a zranitelný, ale zároveň sobecký a lehkovážný hrdina, k němuž není snadné zaujmout jednoznačné morální stanovisko.

Z celkové rozeklanosti filmu kupodivu nevychází myšlenkový patvar. Naopak, Rodina je základ státu podává velmi jasnou zprávu o české společnosti a nenásilně vyzdvihuje hodnoty, které jsou dle tvůrce stále klíčové. Vedle rodiny je to především mystický motiv země-kolébky (pohansky stylizovaný Velehrad), skvostnou scenáristickou prací podepřený motiv laskavého přátelství (scény se starými kamarády Jurou a Lenkou jsou ozdobou celého snímku) a samozřejmě – závěrem citlivě zdůrazněný motiv lásky. Může to znít jaksi naivně a staromilsky, v Sedláčkově podání však ani tahle „konečná zpráva“ není prosta deziluze. Pokud pozorně sledujeme postavu Liborova syna Lukáše a nebereme-li závěrečný leitmotiv Krylovy Ukolébavky „budeš jako táta“ jen jako drsný estetický přívěšek, je dochuť filmu ještě trpčí.