V hlavní roli chiméra / Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca
Čtvrt století vládl Nicolae Ceauşescu Rumunsku. Neomezeně, autoritativně, uctíván a později nenáviděn. Život rumunského diktátora, jeho éru, rychlý vzestup i pozdější ještě rychlejší pád zachycují tisíce hodin archivního materiálu – záznamů dokumentujících jeho oficiální státnickou roli i jeho soukromí. Rumunský režisér Andrej Ujică, který pod Ceauşescem téměr dvacet let žil předtím, než v roce 1981 emigroval do Západního Německa, se jimi probral a poskládal je do epické fresky jedné diktatury – fresky, jež na sebe vzala podobu přízračné, kolektivně posvěcené one man show. Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca je klidně možné označit za dokument nového typu, jehož autory jsou stejnou měrou Ujică i sám mrtvý diktátor.
Videogramy v šumu realityVlastní životopis Nicolae Ceauşesca je třetí díl Ujicovy volné historické trilogie zabývající se dějinami komunistických diktatur ve východní Evropě. Snímek Videogramy jedné revoluce z roku 1992, který natočil ve spolupráci s německým režisérem Harunem Farockim, zachycuje převrat z prosince 1989 v rodném Rumunsku. Metodou i principem film předznamenává Vlastní životopis. Ujică, jenž už několik let přednáší média a film na univerzitě v Karlsruhe a jehož fascinuje fenomén zprostředkované reality, ukazuje kolaps komunistického režimu tak, jak ho zachytily amatérské i profesionální kamery. Nezajímá ho hrdinské vyprávění o průběhu velké změny, ale proces vytváření dějin, jež se odehrály téměř samovolně „mimo“ obraz, a především zprostředkovatelská role, kterou v tomto procesu sehrála televize. Věta, která celý film příznačně otevírá: „Událost se posunula do pozadí, kamera se dostane tak blízko, jak jen může“, je v jeho průběhu postupně stále více ironizována. Videogramy, jejichž obrazy po celou dobu doprovází neupravovaná kontaktní zvuková stopa, z níž se povětšinou ozývají blábolivé dialogy lidí dohadujících se o banalitách, uzavírají záběry na manžele Ceauşescovy, kterým soudní tribunál údajně právě sděluje rozsudek smrti – jediné, co však slyšíme, je elektronický šum, který nakonec zahltí i záběry na popraveného diktátora.
Následující Ujicův film Out of Present natočený v roce 1999 vznikal ve spolupráci s ruskými úřady a posouvá perspektivu nejen více na východ, ale i mimo planetu Zemi. Sleduje rozpad SSSR z nestandardního nadhledu, jenž je nadhledem stejně skutečným, jako metaforickým. Film zachycuje zánik Sovětského impéria očima Sergeje Krikaljova, kosmonauta, během jehož mise na stanici Mir přestala existovat země, která jej do vesmíru vyslala.
Archeologie jednoho života a jedné totality
Vlastním životopisem Nicolae Ceauşesca jistým způsobem vrcholí Ujicovo otevírání kontroverzního období komunistických režimů východního bloku, jejichž vnímání a interpretace bývají často pokřivovány, vychylovány do negativních, nebo pozitivních pólů stereotypizací, mýtománií, folklorismem nebo ztrátou historické paměti. Začíná tam, kde Videogramy jedné revoluce skončily, tedy u soudu s manželi Ceauşescovými. Film nevypráví, ale spíše zjevuje příběh přítomný v archivních materiálech. Ujică pracuje s oficiálními záznamy pořízenými mezi léty 1965, kdy Ceauşescu vystřídal u moci lídra rumunské komunistické strany Gheorghe Gheorghiu-Deje, a 1989, kdy se po překotném útěku v helikoptéře on i jeho žena Elena ocitli před provizorním polním soudem, který je během několika hodin odsoudil ke smrti zastřelením.
Materiály zachycují Ceauşesca nejen na jeho diplomatických cestách od Severní Koreje, přes Velkou Británii, až po USA coby stoupající politickou hvězdu přijímanou královnou Alžbětou, Richardem Nixonem i Leonidem Brežněvem, ale i při jeho domácích krasojízdách po zemědělských družstvech, závodech, obchodech a dožínkových slavnostech. Záznamy proslovů, včetně jeho ostré kritiky okupace Československa v roce 1968, nebo setkání se spoluobčany, nad nimiž Ceauşescu dohlíží jako moudrý hospodář a autorita v zemědělství, urbanismu i potravinářství (je schopen zasvěceně komentovat kvalitu kůrky na chlebu i výstavbu bukurešťských bulvárů) kombinuje Ujică s unikátními „domácími videi“ z rodinných oslav, dovolených, během pěší túry po horách nebo lovu, kterému se Ceauşescu oddával o víkendech.
Mlčící většina v pantomimě moci
Ujică k těmto obrazům nepodává žádné vysvětlující informace ani se je nesnaží klást do souvislostí; tím, že je – s nepochybným citem pro dramatičnost – skládá do proudu historie, spíše nechává „promlouvat“ jejich skrytý význam. Přestože se na první pohled může zdát, že Ujică je jen v roli jakéhosi zručného organizátora, který sekunduje skutečnému tvůrci Ceauşescovi, film ani zdaleka není bez režisérova osobního komentáře. Ujică ho do filmu dostává pomocí zvukové stopy a střihu. Díky nim se nejednou z „neutrálního“ dokumentárního záznamu vynoří nový význam vzniklý asociací, jenž vypovídá z různých úhlů o realitě v jedné z komunistických diktatur.
Často je hlasem mlčící většiny či ozvukem chybějící skutečnosti života v diktatuře. Populární dobová píseň je komentářem ke stavu společnosti, navozuje pocit smutku a marnosti i podléhání iluzi. V jeden moment se obraz zatmí a je slyšet pouze nářek a povyk, které mohou evokovat úpění v podstatě absentujícího národa. Když Ceauşescu hraje na soukromém záznamu neobratně volejbal a tak trochu podvádí, přičemž všichni jeho spoluhráči drží dekorum a podvádění nikoli tolerují, ale bezvýhradně přijímají, vytváří se paralela mezi tím, jak diktátor hraje, a tím, jak vládne svojí zemi.
Podobný efekt má i ticho. Obraz se v určitých momentech zcela odmlčí. Jednak tehdy, když jde o záznamy na okraji filmového pásu, které zachycují přípravné okamžiky předcházející natáčení, nebo chvíle, které naopak následují po jeho konci – jakési dojezdy. Sledujeme přízračnou pantomimu moci, jež měla zůstat skrytá běžnému oku. Podobně se s tichem pracuje na záznamech ze soukromých rozhovorů v kruhu blízkých spolupracovníků či na některé z akcí politické a společenské smetánky. Tím, že nemáme aurální přístup k tomu, co Ceauşescu a ostatní říkají, se zviditelňuje patologická hranice mezi světem politických elit a „obyčejným“ lidem.
Život a smrt jako střídání chimér
Z archivů se Ujicovi pod rukama vynořuje epický narativ dějin – jak Rumunska, tak studené války. Efekt „příběhovosti“ podporuje Ceauşescova fyzická i státnická proměna. Poprvé je ukázán během soudu s ženou Elenou po boku, kdy jim zbývalo pár hodin života. Pohublý muž tvrdošíjně odmítající přijmout fakt, že jeho vláda skončila, je jen stínem vitálního, i když na první pohled nesmělého komunisty, jenž nastoupí do čela strany o scénu později. Z revolucionáře vyhýbajícího se očnímu kontaktu s publikem se postupně stává státník opájející se mocí či ji pokorně přijímající coby vyvolený jako odpovědnost za budoucnost národa. Nejednoznačnost Ceauşescovy figury je dobře patrná při kontaktu s „lidem“: je ve svém živlu i odtažitý zároveň. Během návštěvy Jižní Koreje vystupuje do popředí dvojlomnost Ceauşescu „muž“ a Ceauşescu „kult“. Rumunský lídr se vynořuje a mizí téměř jako přízrak z vln pohybu synchronizovaného davu, který vytváří během masové přehlídky sérii jeho portrétů v super-nadživotní velikosti. Vidíme Ceauşesca coby ikonického zemědělce, státníka nebo stavitele a v protipohledu „skutečného“ Ceauşesca sledujícího s úsměvem na tváři z tribuny po boku Kim Ir-sena (s nímž si krátce poté zatančí) přízračnou oslavu sebe sama.
Ujică nevykresluje Ceauşesca jako jednorozměrnou, po moci prahnoucí kreaturu, jež přivedla zemi na pokraj ekonomického kolapsu a do morálního balastu, ale jako inženýra vlastního osudu a obrazu; jako svého druhu umělce, který dovedl do krajních a pro zemi destruktivních důsledků vlastní egocentrismus. Odtud ono autorství v názvu filmu. Ceauşescu je otcem vlasti, idealistou, prostým mužem z lidu i mužem stiženým mesiášským komplexem a bezskrupulozním megalomanstvím. Je chimérou, jež se zrodila ze souhlasu většiny národa ochotného přijmout područí. Vina je v tomto případě kolektivní. V divákovi se tak nevyhnutelně, i přes vžitou jednorozměrnou normu, že s diktátory se nesympatizuje, sváří soucit a odpor.
Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca patří ke snímkům, jež se nesentimentálně, odvážně i subverzivně vracejí k dobám před rokem 1989, k období, které stále v post-komunistické Evropě představuje buď strašáka, stigma nebo příliš velkou výzvu. Silou Ujicova filmu je, že nedává jasné odpovědi, nekarikuje, ani nenabízí prefabrikovaný pohled na „komunistický skanzen“ či „zlého“ diktátora. Vybízí diváka k odvaze vidět nově a jinak.