Anální sonda do popkulturních předsudků / Paul

Dvojice komiků Simon Pegg a Nick Frost, známá z britských komedií Soumrak mrtvých a Jednotka příliš rychlého nasazení (obojí v režii Edgara Wrighta), se ve snímku Paul pouští do americké produkce pod vedením tamního režiséra Grega Mottoly (výtečný Superbad). Přechod do jiného prostředí přitom poznamenává nejen styl humoru, ale i téma jejich nového snímku, k němuž Pegg a Frost napsali také scénář. Zápletka o dvou britských nerdech, kteří si vyjedou do Spojených států a potkají tam mimozemšťana, napovídá, že ve snímku půjde především o střetávání různých (pop)kultur.

Předchozí snímky Pegga a Frosta dokázaly ze žánrových stereotypů bravurně vytěžit nové originální motivy. Soumrak mrtvých převedl moralismus Romerových zombie klasik na rovinu každodenní existence, z boje s nemrtvými udělal metaforu třicátnické krize a položil si otázku, jak se v dnešním světě nestat součástí otupělého davu lidožravých živých mrtvol. Jednotka příliš rychlého nasazení zase odhadla, že jádrem detektivního žánru není rozkrývání složitých zločinných scénářů, ale maloměšťácká touha potrestat ty, kteří se odlišují od uznávaných společenských norem. Paul pro změnu obrací naruby scénáře snímků o blízkých setkáních třetího druhu. Typické sci-fi filmy totiž ukazují setkání s mimozemšťany v podstatě jako náboženskou zkušenost – buď se jedná o stvoření z nebes (Den, kdy se země zastavila, Blízká setkání třetího druhu a ostatně i E. T. Mimozemšťan), nebo z pekel (Vetřelec a veškeré invazní a monster filmy s tvory z jiných planet). Tradice ufonské sci-fi, v jejímž jádru je idealizace nebo démonizace „cizích“ bytostí, je v Paulovi narušena tím, že mimozemský návštěvník je tu v podstatě celkem normální chlápek. Spása ani zatracení se nekonají, pravdu má Darwin, nikoli Ježíš.

Paul se chytá jiného, okrajovějšího momentu sci-fi o bytostech z cizích světů: toho, že z mimozemšťanů se stalo kulturní klišé. O tvorech z jiných planet sice ani nevíme, zda vůbec existují, zato jsme si o nich už vytvořili celou řadu předsudků. Titulní postava filmu, jinoplanetník Paul, vyhlíží jako typická figurka z nějaké „zaručeně pravdivé“ ufologické příručky a disponuje některými typicky ufonskými schopnostmi (oživování mrtvých). Zásadní ale je, že lidé, kteří ho potkají, už od něj předem očekávají celou řadu způsobů chování, v čele s nejpikantnějším ufologickým mýtem – zaváděním anální sondy, která je ve filmu předmětem hned několika podařených vtipů. Postřeh, že si kultura vytvořila množství stereotypů o stvořeních, která v té podobě, jak jsme si je vykonstruovali, nejspíš neexistují, dobře rezonuje se situací návštěvy britských nerdů (potažmo britských komiků) v Americe. Kromě ufona tu totiž ostrovní hrdinové potkávají agresivní rednecky, křesťany i profesionálně odlidštěné agenty tajných služeb, kteří se všichni alespoň zpočátku chovají přesně tak, jak to od nich naše předsudky očekávají. Když v jedné scéně postava v restauraci upadne na stůl, kolem něhož sedí skupina mužů v námořnických uniformách, a prohlásí „Ale ne, námořníci...“, je jasné, že v další vteřině dojde k hospodské rvačce. Do stejné oblasti hry s předsudky spadá i poznámka jednoho z hrdinů, že pít v Americe čaj není cool, nebo neustálé podezření různých postav, že dva přátelé z Anglie jsou ve skutečnosti párek gayů.

K témuž obrazu ufona, který děsí Američany vztyčeným prstem a slovy „Je čas na sondu“, patří i spojení příběhu s komunitou scifistických fanoušků. I když hrdinové Soumraku mrtvých také často a rádi hráli videohry, v Paulovi je to poprvé, co Pegga a Frosta vidíme v čistě nerdovských rolích. Typově spadají obě hlavní postavy do amerických postpubertálních komedií Kevina Smithe či Judda Apatowa, k nimž se Paul přibližuje jednak režijní záštitou Mottoly a jednak angažováním Setha Rogena coby hlasu titulní figury. Ve svých nejslabších chvilkách snímek dokonce sklouzává až do polohy huličských komedií, kde si hrdinové i v těch nejvypjatějších chvílích najdou čas na to, aby v klidu poseděli a ubalili špeka (přičemž se očekává, že diváci těchto filmů to samé udělali ještě před začátkem projekce).

Oproti Edgaru Wrightovi, který ve své novince Scott Pilgrim proti zbytku světa vytvořil něco jako nerdí mokrý sen, ukazuje Paul komunitu sci-fi fanoušků (celý snímek začíná na Comic Conu v San Diegu) jako obyvatele světa, který se stal popkulturou se všemi jejími stereotypy. Nejdokonaleji je to vidět na dvojici speciálních agentů pomáhajících s pronásledováním Paula: jejich postavy se celou dobu chovají jako dětinové, kteří si na agenty pouze hrají, a tím také velmi připomínají hrdiny apatowovských a smithovských komedií. Podobně ale vyznívá i samotný Paul – jako člověk, který si hraje na to, že je mimozemšťan. Ve světě filmu to byl navíc právě mimozemšťan Paul, kdo vymyslel a různým filmařům a spisovatelům našeptal spoustu dnešních ufologických klišé. Nelze se pak divit, že když se má Paul ve finále setkat s přilétávající kosmickou lodí, odehrává se celý děj ve scenérii kopírující závěr Blízkých setkání třetího druhu.

Paul je tudíž něčím víc než jen parodií nebo bezuzdnou hrou s popkulturními odkazy. Dva britští fanouškové tu objevují Ameriku jako zemi, ze které se stal jeden gigantický Comic Con.