Změny, stopy a cigarety
Dlouho jsem váhal, čím editorial tohoto čísla otevřít. Zda psát o nové grafické podobě časopisu nebo spíš o lidech, kteří ho během uplynulých roků, měsíců a týdnů opustili. Jestli bodře mudrovat nad budoucími plány, nebo tesknit a utěšovat se vzpomínkami na minulost. Připadal jsem si jako člověk, který rozpačitě došel na rozcestí a neví, kam odbočit. V jistém ohledu byla tato úzkostná nejistota stejně nesmyslně přepjatá jako debata, kterou přibližuje téma tohoto čísla. To, že se dnes film natáčí pomocí jiných technologií, distribuuje na jiných platformách a pro jiný typ publika, není důvod k panice a bědování nad jeho zánikem – kvalitní snímky přeci vznikají i nadále. Cinepur změnil svou tvář, ale nikoli obsah, okruh autorů ani otázek, jimž se věnuje; tak co tu vlastně řeším?
Diskuse o smrti filmu má však i mnohem prostší a přitom hlubší rozměr – zajímají ještě vůbec někoho filmy, které by jejich tvůrci i jejich diváci vnímali jako umělecká díla? Nejsou na nejlepší cestě stát se podobně jako operní představení idiosynkratickou zábavou partičky autistických intelektuálů/fajnšmekrů/snobů? A hlavně: nedosáhly už této mety dávno před samotnými filmy texty, které by je chtěly reflektovat?
Nezodpovězená otázka, pro koho vlastně vychází, provázela tento časopis od jeho vzniku a je s ním spojena dodnes. Vždycky jsme měli problémy vysvětlit ostatním, co je to za periodikum, v němž se na jedné straně objevují takřka akademické texty (se vším zlým i dobrým, co k tomu patří), a které se na straně druhé v čistě publicistických žánrech donkichotsky pokouší suplovat roli mainstreamových médií. Přestože jsem si už celou apologii několikrát pečlivě nazkoušel před zrcadlem, neudělal jsem si v tom moc jasno. Jednou věcí jsem si ale jistý – právě díky své podivně rozkročené orientaci přitahoval Cinepur vždy tolik různorodých lidí. Ostatně časopis, v němž se přímo či nepřímo simultánně projevoval vliv Zdeňka Holého, Heleny Bendové, Kamila Fily, ale i Milana Klepikova nebo Jiřího Cieslara, může být jen těžko nějak ostře vyhraněný. Všichni jmenovaní v Puru zanechali své stopy a jistě je tam zanechal i David Fírek, který utvářel jeho tvář po dlouhá léta. Alespoň já mám pocit, že jeho rukopis rozpoznávám i pod novým layoutem.
Když se to tak vezme, nejlepší charakteristiku Cinepuru vyslovila kdysi Darina Křivánková, která o něm řekla, že je to časopis, který se „stále ještě hledá“. Ano, stále ještě – a pořád dál hledáme lidi, kteří mají z jakýchkoli důvodů potřebu brát film vážně. Jediná skutečně zásadní změna proto nesouvisí ani s proměnami filmů, ani s proměnami grafiky. Rozhodli jsme se opět obnovit takzvaný velbloudí standard z let 1998–2007, kdy se obnos peněz vydaný za jeden výtisk Cinepuru rovnal částce, za niž si člověk mohl v trafice koupit krabičku cigaret značky Camel. Předplatitelé si ovšem i nadále mohou vychutnat sytý odér svého oblíbeného časopisu za cenu měkkého balení startek bez filtru. Tak ať se vám dobře čte!