Cinepur v Roxy: The Night of the Hunter

The Night of the Hunter je jediným režijním počinem Charlese Laugtona, byť tak původně zamýšlena nebyla. Laugton se chtěl režii věnovat systematičtěji, ale naprostý propad jeho prvního snímku mu v tom zabránil. V době jeho vzniku byl jedním z nejpopulárnějších charakterních herců na světě, ale zbývalo mu už pouze sedm let života a čtyři filmy, z nichž ale dva patří k vrcholům jeho kariéry (Witness for the Prosecution – 1957, nominace na Oscara, a Advise and Consent – 1962). Dnes jsou režírující herci běžnou záležitostí, ale v padesátých letech ve stále ještě fungujícím studio a star systémem se jednalo o unikum. Laughton ostatně sám nikdy do tohoto systému nepatřil, nikdy neměl dlouhodobou smlouvu s jakoukoliv filmovou společností. Natočil řadu filmů pro MGM, ale nikdy nebyl součástí jejich propracovaného systému vytváření hvězd. I proto je jeho popularita - bez podpory některého z velkých studií v Americe - tak výjimečná. V okamžiku, kdy se ale rozhodl pro režii, neměl Laughton mezi studii příliš na výběr. Pokud se nechtěl uchýlit k některé z malých společností, což by se sebou přineslo především řadu technických obtíží, zbývali mu pouze United Artists. I oni už sice byli velkou, "kamennou" společností, ale ještě stále nezapomněli, odkud vyšli, a tak občas poskytovali prostor pro experimentálnější, a tudíž finančně riskantnější projekty (což je nakonec o nějakých třicet let později zničilo). Pro Laughtona to byla teprve druhá spolupráce s touto společností, tou první byl velmi úspěšný film na počátku jeho americké kariéry Les Miserables (1935). Společnost mu ponechala volnou ruku a Laughton se jí upsal na příští film (právě Witness for the Prosecution).

The Night of the Hunter je vlastně jakýmsi "rodinným" filmem. Laughton si na něj sezval lidi, se kterými již spolupracoval, a ti pak přivedli zase své známé. Bez nadsázky lze ale říci, že je to mistrovské dílo čtyř mužů – režiséra Charlese Laughtona, kameramana Stanleyho Corteze, scénáristy Jamese Ageeho a představitele hlavní role Roberta Mitchuma. Jedinými výraznějšími ženskými prvky ve filmu jsou dvě herečky – Shelley Winters, kterou ale nedlouho po začátku filmu zabijí, a především Lilian Gish, která se naopak objeví až na jeho konci.

Stanley Cortez patří mezi nejuznávanější kameramany, byť většinu své aktivní kariéry strávil natáčením B- filmů nebo nízkorozpočtových snímků. Ale právě tato jeho "kariéra" mu umožnila široce experimentovat. Cortez je bezesporu specialistou na černobílou fotografii, ne nadarmo bývá označován ze jednoho z největších mistrů tzv. chiaroscura (využívání světla a tmy pro výstavbu obrazu). Jeho bezesporu nejslavnějším filmem jsou The Magnificent Ambersons Orsona Wellese z roku 1942, za které byl poprvé nominován na Oscara. Zároveň mu ale tento snímek zničil kariéru, protože na něj byla svalena vina za výrazné překročení rozpočtu a tudíž finanční neúspěch celého snímku a Cortez se již sám nikdy nedostal k práci na velkém projektu. U dvou velkých A-snímků Flesh and Fantasy (1943) a Since You Went Away (1944, druhá a poslední Oscarová nominace) mu za zády stály vždy minimálně dva další kameramani, kteří ho měli hlídat. Cortezovým osudem se tak stali menší produkce především u United Artists. S Laughtem se znal již z dřívější doby, dvakrát s ním už pracoval (Man on the Eiffel Tower – 1948, Abbott & Costello Meet Captain Kidd – 1952) a Laughton jeho práci velmi obdivoval. The Night of the Hunter v mnohém vděčí za svou působivost, bizarnost a vypjatou stylizaci právě Cortezově kameře. Bývá-li tento film přirovnáván k německým expresionistům dvacátých let, je to především zásluhou kamery. Ostatně není bez zajímavosti, že Cortez dokonce přímo pracoval s Langem (Secret Beyond the Door – 1948). Cortez si dal záležet na tom, aby jste již z pouhého obrazu okamžitě poznli, kdo je tu ten dobrý a kdo ten zlý. Zatímco Roberta Mitchuma, jakožto hlavního padoucha pastora Harryho Powella, neustále obklopují stíny a mnohdy je úplně pohlcen temnotou a zbývá z něj pouze jeho hlas (např. rozmluva s Lilian Gish před jejím domem), "hodná, kouzelná babička" Lilian Gish je vždy obklopena ostrým, až nepřirozeným (nadpozemským) světlem. Ostatně ona opozice dobra (tetování - Love) a zla (tetování - Hate), světla a tmy je základním motivem celého filmu. A jelikož jeho hlavní postavou je Zlo (Harry Powell), prakticky celý snímek se odehrává v noci. Možná právě tento fakt vedl k tomu, že bývá The Night of the Hunter označován jako film noir, byť jím díky svému obsahu nikdy být nemůže. Jeho postavy jsou černé nebo bílé, nikdy ne šedé, jak je tomu právě ve filmu noir. Ani jeho označování jako thrilleru není odpovídající, protože byť je hlavní postavou Zlo, celý film je nakonec o Dobru. Podstata snímku není v hrůze, strachu nebo útěku, ale ve vykoupení, a tak nakonec nejdůležitější postavou není Harry Powell Roberta Mitchuma, ale Rachel Lilian Gish. Není náhodou, že autoři televizního remaku z roku 1991 museli nakonec naprosto změnit konec snímku, a tak i jeho celé vyznění, protože jednoduše nenašli nikoho, kdo by dokázal její roli zahrát (samotná Lilian Gish už totiž byla příliš nemocná a ukončila svou filmovou kariéru v roce 1987 a tak si svou roli nemohla zopakovat). Nejblíže pravdě o podstatě tohoto snímku bude nejspíše sám Charles Laughton, který ho označil za "a nightmarish sort of Mother Goose tale." Ona je to totiž opravdu pohádka – krutá, jak už pohádky bývají a s oním hlubokým, mýtickým, archetypálním základem.

K vybroušenosti snímku velkou měrou přispěl i scénárista James Agee, který vlastně nikdy nebyl klasickým scénáristou. Původně psal celá čtyřicátá léta velmi uznávané a ceněné filmové kritiky do časopisů Time a Nation. Pro film napsal pouze tři scénáře. Za The African Queen byl spolu s Johnem Hustonem nominován na Oscara, ale pouze scénář k The Night of the Hunter, podle románu Davise Grubba, je výlučně jen jeho prací. Agee zemřel krátce po dokončení filmu a tak ho největší úspěch jeho života – Pulitzerova cena za jeho román A Death in the Family v roce 1957 – již nezastihl mezi živými. Stejně jako tento román je scénář k The Night of the Hunter jakousi alegorií života, úvahou o jeho smyslu a podstatě a stejně tak i on vyznívá nakonec optimisticky.

Jestliže je The Night of the Hunter nejlepší režií Charlese Laughtona (protože jedinou), nejlepším scénářem Jamese Ageeho a jedním z nejlepších kameramanských počinů Stanleyho Corteze, rozhodně je životním hereckým výkonem Roberta Mitchuma. Herecké klišé o tom, že nejlepší role je záporná role, zde platí plnou měrou. Navíc, pokud lze věřit Mitchumovým prohlášením, postaral se i o část režisérské práce během natáčení – především prý šlo o režírování dětských herců Billyho Chapina (John) a Sally Jane Bruce (Pearl).

Díváte-li se na The Night of the Hunter, rychle zjistíte kdo jsou Laughtonovi filmový oblíbenci. Jeho slabost pro německý expresionismus do filmu přenesl především kameraman Stanley Cortez a neskonalý obdiv k americkému klasikovi Davidu W. Griffithovi zase Lilian Gish. Laughton se navíc evidentně režijně inspiroval u obou těchto zdrojů – počínaje využíváním stínů a temnoty pro vykreslení nálady, napětí a hrůzy a konče na svou dobu velmi atypickou filmovou interpunkcí (především zatmívačky a roztmívačky přesně v griffitovském stylu - zvlášť v závěrečné pasáži s Lilian Gish).

Čím je The Night of the Hunter tak výjimečný? Svým nádherě excentrickým vizuálním stylem, i na svou dobu již anachronickým režijním pojetím, hereckými výkony tak brilantními, že je až zapomínáte vnímat a příběhem, který je snad ještě starší než lidstvo samo. A o čem to tedy nakonec vlastně celé je? Je to o cestě, o víře, o síle lásky (zde především mateřské), o rodině, vykoupení a odpuštění, ale především je to, jako každý dobrý film, prostě o všem, o čem chcete, aby to bylo, protože je to jednoduše o všem.

The Night of the Hunter je prostě nejkultovnější ze vše kultovních filmů tohoto světa. A možná i několika světů přilehlých.

Kontext

• 1953 v plném lesku Marilyn Monroe (s H. Hawksem Páni mají radši blondýnky, Fred Zinneman Odtud až na věčnost, Kurosawa Sedm samurajů, Itálie – de Santis Řím v 11 hodin, Fellini Darmošlapy, Bergman Večer kejklířů
• 1954 Hitchcock Okno do dvora, Kazan V přístavu, Kubrick svůj druhý filmeček Killer’s Kiss, Fellini Silnici, Visconti Vášeň, Dreyer Slovo a K.Zeman Cesta pravěku
• 1955 rok Jamese Deana – stal idolem a zabil se (Na východ od ráje a Rebel bez příčiny), Preminger The Man with Golden Arm, Robert Aldrich Kiss Me Deadly a The Big Knif, Bene Kelly Vyzvání k tanci
• 1955 poprvé bylo v Americe vyrobeno víc barevných filmů, představeno 3-D kino
• 1956 Bergman Sedmá pečeť, Wajda Kanály, Kubrick The Killing, Bresson K smrti odsouzený uprchl, Olivier Richard III, japonci Godzila, Období obliby sci- fi
• 1957 Lean 6-7 oscarů za Most přes řeku Kwai, Kubrick Path of Glory