Monotónní smrákání světa / Cesta

Post-apokalyptická fikce patří k těm žánrům, jež ve svém filmovém ztvárnění propojují atraktivní vizualitu s alegorickým přesahem. Svorně pracují s motivem katastrofy, která zásadně pozměňuje základní okolnosti života a jako taková funguje coby prověrka lidských hodnot v extrémní situaci. Zpravidla se jedná o příběhy s poselstvím o existenciálním rozměru lidství, odehrávající se v kulisách osobitých vizí deformovaného světa a nových podmínek života na planetě. Román Cormaca McCarthyho Cesta patří mezi postapokalyptickými díly k těm, jež tento nový svět líčí jako místo veskrze nehostinné, zdevastované blíže neurčenou katastrofou, jež zpustošila krajinu a zbavila svět veškeré vegetace.

V McCarthyho románové Cestě, stejně jako ve filmové Johna Hillcoata, je skutečnost temná a popelavě bledá. Je to skutečnost „smrákání světa“, v němž zbytky lesů s popadanými stromy doutnají, pole jsou pustá, pozůstatky opuštěných farem jsou zdemolované, domy a obchody měst vyrabované, a jediné, co si alespoň do jisté míry uchovává svou někdejší podobu, jsou mohutné betonové bloky mostů či silnic. Naživu zůstalo pouze omezené množství lidí spíše intuitivně kočujících krajinou, tu sdružených v násilnické gangy s kanibalskými sklony, tu osamocených. Cesta je přitom příběhem právě tohoto kočování, vandrování – putování dvou bezejmenných postav (muže a chlapce/otce a syna), oproštěných od civilizačních vymožeností i starostí, postavených do situace, kdy jejich životní realizace nezávisí na jakýchkoli dlouhodobých plánech, ale spíše na bezprostředních změnách okolností. Právě pro toto fátum je tak sama cesta (ať už v doslovném nebo v přeneseném, individualizovaném smyslu pravidel a podmínek nastolených sobě samotnému) především morální výzvou – zkouškou vůle a odhodlání pokračovat v úkolu, který jsme chtě nechtě přijali.

Nikoli náhodou proto vyprávění odkazuje k symbolu „vnitřního ohně“ jako k tomu jedinému, co může mít trvalejší hodnotu, a snad i jediný smysl. Vnitřní oheň tu představuje vůli uchovat si základní znaky lidství, spojená s odhodláním pokračovat v cestě: pokračovat v ní s co nejčistším svědomím tak, že se slabošsky (ať už by svody či muka byly jakéhokoli druhu) nezřekneme svých zásad a přesvědčení o tom, co je správné a co nikoli. Ta „násobilka“ zní docela jednoduše, až primitivně: být dobrým, ne zlým. Zlí jsou ti druzí. Zlí vraždí, jedí jiné lidi. Dobří jiné lidi nejedí. Dobrým je možné věřit, je možné se s nimi spojit, je možné je následovat. Na jednoduché logice je ale založeno celé toto provizorium světa.

Cestu otce a syna protne jen několik scén zásadnějšího dění – pár konfrontací s dalšími pozůstalými obyvateli planety. Zde, ale i v mnohem běžnějších pasážích samotného putování a hledání jídla či úkrytu, to právě díky zmiňovaným záchytným bodům nejprostší morálky jiskří metafyzickým smyslem. Cesta je přitom příběhem prosyceným nenucenou spiritualitou bez Boha a křesťanských dogmat. Biblických paralel bychom v ní sice našli mnoho – ostatně samotný muž formuluje své poslání chránit synka jako úkol, který mu svěřil Bůh – koketování s odkazy se tu však nikdy neděje formou hrátek s pozlátkem laciné symboliky. Výtvarná atraktivnost Cesty je naopak ryze (a v odpudivém smyslu) naturalistická. Zvrácenému systému hodnot tu odpovídá i specifická poetika, jež činí estetické objekty z koster, z hladem a zimou ztrápených lidí potácejících se pustinou, ze zubožených těl nahých vězňů zamčených v temných sklepeních. U McCarthyho tyto hororově karnevalové výjevy čas od času problesknou zšeřelou atmosférou vyprávění, dávkovaného ve strohých větách krutě přesného popisu a nemilosrdné úsečnosti lakonických dialogů. U Hillcoata funguje (vedle pečlivé evokace prostředí) neméně expresivně vizáž hlavního protagonisty – muže/otce Vigga Mortensena – přepadlého, vyzáblého a zarostlého otrhance, jehož otcovská láska se více než slovy projevuje jednáním. O nutnosti být ostražitý a podezřívavý, chceme-li obstát v situaci nepřátelství, strachu a nedůvěry, synka nijak nepřesvědčuje; jde mu příkladem tím, jak se chová. Sám spíše odpovídá na chlapcovy otázky a utvrzuje ho v naději založené na vytrvalosti a dodržování klíčových morálních principů – na tom „být dobrým“.

Jakkoli se Hillcoat zaměřil na důslednou transpozici vizuality a emocí mezilidských vztahů, přímost a bezprostřednost románového vyprávění poněkud rozmělnil jednak četnými flashbacky na předapokalyptickou minulost a jednak voice-over komentářem muže/otce. Zatímco v bezeslovných sekvencích si snímek uchovává napětí, plynoucí z nepředvídatelnosti a atmosféry strachu z prázdnoty či tušeného zla, komentář divákovi brání přímo rezonovat s děním. Hillcoat jako by zapomněl na roli rytmu filmového vyprávění a na možnost účinněji modulovat dramatičnost na první pohled nedějových scén. I šokující sekvence ve svém snímku tlumí do takřka monotónní výpovědi, tudíž ani závěrečný patos, který člověka u takovéhoto příběhu neurazí, ale naopak si ho s chutí prožije, ve filmu nevyznívá nikterak intenzivně. Jeho Cesta tak i přes veškerou vizuální vytříbenost vyznívá do jisté míry spíše jako „plošková“ ilustrace (i zde velmi silné) myšlenky o víře ve věčnost základních pilířů humanity.