Propagandistická lovestory / O kapitalismu s láskou

Psát o Mooreovi už snad ani neznamená psát o filmu, natož o dokumentu. Jeho pamflety à la thèse manipulují skutečnost a hlavně diváka podobným způsobem jako ta nejlepší propaganda. Jde mu o to, přesvědčit nevzdělané americké davy, ke kterým by jiným než propagandistickým jazykem ani promlouvat nemohl. Evropští diváci zkrátka nejsou ideální cílovou skupinou těchto angažovaných pseudo-dokumentů, jejichž úkolem je agresivními marketingovými prostředky prosadit v Americe hlas, který jinak není příliš slyšet (i když po Obamově zvolení se situace trochu změnila). Na sofistikované, pečlivě podložené a hloubavé analýzy důvodů současné světové krize by zkrátka řadoví Američané nikdy nechodili. A Moore by se nikdy nestal tak slavným a zprofanovaným symbolem americké levice, jehož filmy paradoxně sponzorují bohaté americké korporace, proti kterým ve svých filmech brojí.

Sympatizovat s Moorem, to znamená především mít podobné názory nebo fandit myšlenkám tohoto tučného křesťana, který rád odkazuje na základní morální hodnoty a koketuje s levicí, o níž toho zase tolik neví. Jeho záměrná plebejskost, kterou rád ukazuje i před kamerou, slouží opět především k identifikaci co největšího počtu (amerických) diváků. Moore se zkrátka stylizuje do hráče, který svou baseballkou odpaluje vítězné míčky zachraňující Ameriku, řítící se do pekel. V závěru svého zatím posledního filmu O kapitalismu s láskou se už tento záchranář-superman cítí z té křesťanské služby vlasti unavený a doslova vybízí diváky, aby se nedali systémem semlít a pokračovali v jeho buřičských šlépějích sami. Definuje tak zcela jasně svou pozici angažovaného občana, který je až na druhém místě filmařem (a spisovatelem). Proč vlastně nesáhnout po filmovém médiu, když se s ním propaganda dělá nejlépe a nejúčinněji.

Z filmového hlediska v podstatě není tolik co rozebírat, což platí o novém režisérově snímku dvojnásob. Mooreovou pracovní metodou je v podstatě koláž: spojuje úryvky jiných filmů, archivních a reportážních záběrů či písemných záznamů a svědectví s vlastními dotáčenými scénkami a rozhovory s překotnou rychlostí, při níž není možné sledovat jiné myšlenky než ty vnucené režisérem. Rozhovory přitom vede zásadně s lidmi, kteří jeho názory sdílejí (pravda, finančníci z Wall Street, kongresmani či bankéři s ním většinou mluvit odmítají), anebo jsou ukázkovým příkladem kapitalistického útlaku. Nechybí zde ani Mooreovy typické „diverzní“ scénky, které slouží hlavně pro pobavení a dotvářejí jeho image nebojácného komika bojujícího se systémem. Coby filmař ale Moore především vytrhává myšlenky či slova z kontextu a podkresluje je dojímavou hudbou; každý další dílek skládačky tudíž jen podporuje předem daný autorův postoj.

V aktuální filmové koláži O kapitalismu s láskou došel Moore ve své demagogické metodě nejdál. Možná je tomu tak proto, že v ní bojuje příliš zeširoka a obecně s „celým kapitalismem“, zatímco ve starších snímcích se věnoval vždy konkrétní (americké) kauze, ať už to byla kritika postupu prezidenta Bushe po teroristických útocích z 11. září 2001 ve filmu Fahrenheit 9/11 (2004), nebo napřímený ukazováček na nefunkční americké zdravotnictví ve snímku Sicko (2007). Tentokrát se filmový demiurg snaží co nejkřiklavějšími prostředky ukázat, že současná podoba kapitalismu připomíná spíše plutokracii, která se zcela odvrátila od původní americké ústavy i amerického snu 50. let, kdy se podle Moorea měli všichni dobře. Současný korupční kapitalismus, v němž prezidentovi radí šéfové předních bank a byznysmeni z Wall Street, přirovnává režisér ke státu, který se řídí jako firma: tedy neoliberalistickou snahou po co nejvyšším zisku. Na vině je podle „dokumentaristy“ hlavně Reaganova a Bushova vláda – jejich komplot s bankami a byznysem, jež v dokumentu podobně smýšlející kongresmanka z Ohia Mary Kapturová dokonce označuje za „finanční státní převrat“.

Obecná konstatování a emocionální výkřiky vyvozuje Moore z drobných příkladů občanského útlaku a skáče přitom z kauzy ke kauze, aniž by se aspoň jedné věnoval více do hloubky. Korupce v nápravných zařízeních pro mladistvé; neetické životní pojistky, jejichž příjemcem se v případě úmrtí zaměstnance stává zaměstnavatel; zavírání továren bez vyplácení odstupného zaměstnancům a především pojišťovací podvody, díky kterým banky se souhlasem státu vystěhovávají lidi z jejich vlastních domů… Každá z kauz by vydala na vlastní dokument, aby byla pochopena v celé šíři problémů a nezkreslena. Moore si z nich ale vybírá jen momenty, dokreslující jeho předem danou tezi o tom, že kapitalismus je zlý. Už nerozvádí třeba to, že ti chudáci, které banky nutí stěhovat se z vlastních domů, zkrátka sedli na lep lichvářským smlouvám, které byly předem podezřelé. Nezamýšlí se nad tím, jestli by jiný společenský systém eliminoval v dějinách vždy se vyskytující lidskou hamižnost a touhu po moci. Šlechtí ho snad jen to, že ukazuje možná řešení – nebát se a nenechat se zlomit.

Z filmového hlediska je Mooreův poslední snímek propagandistický škvár, na kterém není co obdivovat a vlastně ani hodnotit. Vytváří chaotickou změť zkratkovitých tvrzení, podpořených jen tím, co se režisérovi tzv. hodí do krámu. Na vlastní divákovy názory či případná ověření faktů alespoň z několika stran nezbývá čas. O konkrétní lidi ani kauzy v podstatě nejde, hlavní je uvěřit tvůrcovým názorům. Právě tímhle Moore popírá jakoukoliv dokumentaristickou etiku. Z občanského hlediska je však jeho snaha alespoň nějak brojit proti poměrům a vybízet k tomu i ostatní v jádru sympatická.