Krabice rozpaků / The Box

Nový film Richarda Kellyho je možné chápat jako žánrový snímek stejně dobře jako autorské dílo. Při každém z těchto náhledů vyvstanou trochu jiné kvality i nedostatky, ale obě pojetí odhalují nedůslednost a rozpačitost díla jako celku.

Kellyho tvorbu lze přiřadit k proudu současných snímků propojujících popkulturu a nonsens, přičemž by patřila k jeho nejzlověstnějším zástupcům. Zatímco filmy autorů jako jsou Michel Gondry nebo Jean-Pierre Jeunet ukazují svět coby hravý nesmysl, Kellyho díla jej pojímají jako nesmysl nevyzpytatelný a potenciálně nebezpečný. Jeho snímky se odehrávají v nepřehledných a nesoudržných univerzech, které s napjatým vzrušením očekávají vlastní zborcení a zánik. Každý ze tří dosavadních režisérových filmů zasazuje tento příběh hroutícího se chaosu, v němž hrdinové žijí, do jiného žánrového i stylového rámce. Geniální Donnie Darko má podobu amerických filmů o dospívání, Apokalypsa působivě evokuje současné komiksy a The Box je stylizován jako sci-fi ze sedmdesátých let.

U posledního zmiňovaného titulu ovšem nelze přehlédnout, jak se motivy a nálady Kellyho filmů opakují, aniž by se nějak prohlubovaly či ukazovaly v jiném světle. Pokusy říkat totéž pokaždé jinak začínají být únavné, zvlášť když některé vracející se motivy nezapadají do celku díla, nýbrž z něj bezúčelně trčí ven. Podobně vyznívá většina přesahů do mystiky; např. scéna, kdy má hrdina vstoupit do jedné ze tří bran spásy či zatracení nebo když děj naznačuje znalosti vetřelců o posmrtném životě. Až příliš povědomý je motiv magické tekutiny, která působí jako médium nadpřirozených dějů. Nadbytečné a lacině intelektuálské jsou i přesahy do filosofie, zejména odkazy k Sartrovu pojetí pekla či nevyužitá otázka „co to vlastně znamená někoho znát?“.

Na první pohled elegantní se zdá být způsob, jakým se tu vrací téma propojení mystiky s tvrdými vědami, o nějž usilovaly už předchozí Kellyho díla. Sňatku fyziky a nadpřirozena zde dává požehnání slavný výrok Arthura C. Clarka o tom, že věda je od určitého stupně nerozeznatelná od magie. Civilně pojatý motiv kosmického výzkumu stojícího proti mysteriózním praktikám mimozemšťanů skýtá vynikající pole, na němž je možné smísit výbušný roztok vědeckých a mystických „pravd“, který v předchozích Kellyho filmech explodoval do abstraktního šílenství, skrze nějž byla demonstrována neuchopitelnost světa jako takového. I zde ale The Box zůstává spíše u příslibů a náznaků, jež vyznívají do ztracena.

Pro znalce Kellyho tvorby je The Box matoucí tím, že oproti předchozím sofistikovaným žánrovým hříčkám z velké části zůstává v rovině čistě žánrového filmu, který vůbec není zapotřebí pojímat autorským způsobem. Snímek sice odkazuje na osobité znaky předchozích Kellyho filmů a tím vytváří dojem kontinuity autorského díla, zároveň ale naplňuje četná žánrová schémata, aniž by se z nich snažil cokoli osobitého vytěžit.

Začátek příběhu o krabici s tlačítkem, po jehož stisknutí někdo neznámý zemře a držitel krabičky získá milion dolarů, připomíná poetiku slavného seriálu Zóna soumraku (původní povídka byla dokonce v osmdesátých letech adaptována jako jedna epizoda této série). Postupně pak na sebe bere podobu invazního sci-fi filmu, nejsilněji připomínajícího Kaufmanovu verzi Invaze lupičů těl. Až do konce přitom zůstává tajuplný a paranoidní: napínavé scény jsou natočené s citem pro gradaci a využitá žánrová klišé nikdy nesklouzávají k fádnímu reprízování již viděného. Působivě je tu navíc ztvárněna etická pochybnost mimozemského plánu podrobovat lidstvo různým bizarním testům morální vyspělosti.

Ani jako žánrový film ale není Kellyho snímek plně uspokojivý. Na vině je opět hromadění nevyužitých a samoúčelných motivů, které sice působí efektně, ale jen jako budovatelé diváckých očekávání, jež v dalším ději nejsou naplněna. Jako čirá (byť sympaticky výstřední) manýra působí přítomnost tělesných vad u dvou postav filmu, mnoho působivě naznačených momentů úplně zmizí z děje (figura dospívajícího studenta, který provokuje hrdinku kvůli jejímu kulhání), vnitřní logika příběhu místy pokulhává (jak to, že k zastřelení manželky dojde pokaždé přesně v okamžiku stisknutí tlačítka?) a řada podivných okolností se vysvětluje cizostí mimozemšťanů a nepochopitelností jejich plánů.

Kellyho snímek je tedy především fatálně nevyrovnaný. Osobitá místa si podávají ruce s neplodným opakováním známých motivů, originální žánrové variace se střetávají s nedořešenými motivy. Jít na The Box je trochu jako zmáčknout tlačítko na tajuplné krabici: lze očekávat zisk, ale bude nutné se smířit s velmi nepříjemnými okolnostmi.