Slova bez myšlenek nemohou jít do nebe / Ivetka a hora

Dvěma dívkám z vesnice Litmanová na východním Slovensku se každý měsíc mezi lety 1990–1995 zjevovala Panna Marie. Díky této události se z dívek staly křesťanské autority a z obce poutní místo, kam proudily davy věřících. Zatímco jedna z dívek, Kateřina, se posléze vdala a odmítla komunikovat s médii, pohnutý příběh druhé z dívek, Ivety, je námětem filmu dokumentaristy Víti Janečka. Událost zjevení byla pro další životy dívek determinující. Jak dál žít se zjevením, s mediálním a společenským tlakem i ambivalentním vlivem církve, je tak přirozeným tématem filmu. Pozoruhodné ovšem je, jak film tato témata postihuje neustále přes prizma komplexního lidského příběhu.

Zajímavé, neotřelé téma bylo už předmětem výjimečného studentského filmu Stanislava Kundy Zpověď, který sledoval Ivetu v momentě před jejím vstupem do kláštera. Tento materiál Janeček rozšířil o současnou perspektivu, kdy Iveta po devíti letech z kláštera vyšla a pokouší se žít normálním životem. Dalším materiálem ve filmu použitým jsou amatérské videozáznamy z církevních shromáždění v Litmanové, kde obě dívky vystupovaly.

Zřejmě klíčové u podobného tématu je zaujetí postoje k němu. V tom je možná i největší úspěch filmu, totiž v tom, jak se drží při zemi, a zároveň decentně, empaticky, s dostatečnou otevřeností k Ivetině příběhu přistupuje. Navíc film podtrhuje jemnost svojí výpovědi i tím, jak je dobře natočený – krásnou pomalou kamerou, svým rytmem, který se odvíjí v příjemném kontemplativním plynutí a zároveň velmi racionálně postupuje, udržuje pozornost.

Autoři se nijak nezabývají autenticitou zjevení, jestli se opravdu odehrálo, to vlastně i pozbývá na důležitosti s tím, jak film větví svou síť kolem události. Soustředí se na její důsledky, na to, co znamenala pro život hlavní hrdinky a ostatní: rodiče, kamarády, obyvatele vesnice, věřící, kteří na místo stále ještě přicházejí, pro církev. Síť spjatá s událostí je ve filmu natolik bohatá, že dobře odráží jednotlivé aspekty zjevení, vlastně dokonale zrcadlí význam a smysl události, který je podstatnější než její věrohodnost.

Hlavní je ve filmu Ivetina výpověď, její současný odstup, kterým svůj život nahlíží. Bilanční charakter její výpovědi je přitom v kontrastu s lineárním vyprávěním, jež postupně divákovi vyjevuje příběh. To dává filmu po celou dobu jeho trvání zvláštní emocionální zabarvení a napětí. Divák je konfrontován s velkou schopností Ivetiny sebereflexe, v níž se zároveň odráží její celková životní zkušenost, odstup i přetrvávající emoce – její hlas je často pohnutý, ale Iveta skoro nikdy tok svého vyprávění nepřerušuje – a současně se mu velmi postupně a neuspěchaně odkrývají fakta jejího života jako v napínavé detektivce. Krátké vstupy ze současného natáčení, jež mají spontánní ráz a vyjadřují nenuceně i vzájemný přátelský vztah Ivety s autory filmu, nakonec jen dokreslují atmosféru určité životní chvíle, z níž se teď Iveta obrací nazpátek.

Podobně jako v Kundově filmu je charisma hrdinky zásadní, Janeček s ním ale dál pracuje nejen popsaným kontrastem vyprávění. Událost zjevení zůstává přirozeně centrální a neustále se k ní vrací, zároveň ale vlastně postupně mystérium oné dávné situace odeznívá, stejně jako se Ivetin život začal ubírat jiným směrem. O to nečekanější a silnější jsou návraty k momentu zjevení na konci filmu („to, že jsem ve zdraví přežila návrat do normálního života, je pro mě odpovědí Boha“, „i teď mám pocit, že se mnou pořád je, že mě poslouchá“). Iveta a film tak vlastně pořád nenápadně znovu definují osobní pole mystiky a víry. Co z ní jde vyjádřit, jestli jde přenést intenzitu zážitku a jeho význam pro jiného člověka, jak život ovlivňuje. Z dětského zážitku a přání být lepším člověkem, víc poslouchat rodiče, z přání žít víc, opravdověji, se přes zkušenost vnějších společenských tlaků stává závazkem život sám, dostát mu hlavně podle sebe. Morální jádro víry ale zůstává stejné.

K tomu velmi důmyslně a jemně přispívají i ostatní výpovědi. Film přitom nic nevnucuje, kontrasty vyplývají samy – viz například ideologie církve a její dogmatické a současně váhavé pojetí zjevení versus jedinečnost Ivetina prožitku. Představitel církve se nechce přímo vyjádřit k povaze zjevení, namísto toho lavíruje mezi obecnými tezemi. Ideologické sevření ze strany církve se vynořuje nejvíc tehdy, když film popisuje, jak byla Iveta tlačená do role světice, a už nevěděla, jak říká, který pocit je opravdu její a který je jí vnucován okolím. Ivetina výpověď ale nikdy není protináboženskou agitkou, stejně jako nemá takový cíl film – církev Ivetin život provází v různých momentech a podobách, její role se mění a to film sympaticky reflektuje.

Jedním z nejsilnějších momentů filmu je, jak lidé z Ivetina okolí formulují svoji víru, lépe řečeno svůj prožitek víry. Vyjadřují se k ní tradiční, ale vlažně praktikující křesťané – rodiče Ivety –, poutníci, ateisté, kamarádka Ivety, která nikdy žádný zvláštní vztah k víře neměla, ale popisuje zážitek na poutním místě, kde najednou obklopující „ticho promluvilo do jejího nitra“ atd. Ve vyjádřeních lidí zaznívá nejen bezprostřednost, ale bezděčně vyplývá i další téma filmu – to, jak duchovní život vlastně lidem chybí a potřebují ho. Tím je film i silnou výpovědí o dnešku.

Víra je ve filmu díky Ivetčině zkušenosti tím hlavním, ale pořád je jen jedním z prostředků, jak se dostat k životu.