Editorial č.60 / Hranice interpretace

Jsou filmy, které vybízejí diváky i kritiky k nekončícím interpretačním hrám. Některé nás k tomu vedou tím, že do svých záhybů umně skrývají mnohačetné psychologické a filosofické významy (vzpomeňme, kolik radosti a poznání přinášejí v tomto smyslu filmy takového Bergmana či Tarkovského). Jiné pak naopak provokují k nekončícímu dobývání se pod povrch zjevného tím, že významy, které nabízejí, jsou jakoby záměrně falešné, věčně unikavé.

Třeba filmy Raoula Ruize anebo Davida Lynche (jako Mulholland Drive) jsou postavené na tom, že nás neustále nutí vysvětlovat si kauzálně události a hledat význam předkládaných symbolů, přitom se ale stále objevuje cosi, co zpochybňuje dosavadní rámec interpretace a podvratně nabízí zcela jiný výklad událostí. Problém nekonečné interpretace je z hlediska člověka píšícího o filmech nicméně spíše vítaný: filmy-hádanky generují mnohačetné vysvětlující texty, které si užívají jak jejich pisatelé, tak čtenáři.

Mnohem větší potíž nastává u filmů, které se interpretaci jednoduše vzpírají. Při psaní profilu francouzské filmařky Claire Denisové do tohoto čísla jsem si to opět připomněla ve vší plastičnosti: existují filmy, které nás vybízejí k jinému typu prožitků, než je „racionální“ interpretování, tedy verbální překládání obrazů do slov. Jak popsat onen amalgám smyslových počitků, emocí a myšlenek, onu pohlcující událost, kdy se naše těžiště náhle ocitá v jiném světě a zakouší na sobě samém vibrace neznámých prostorů a těl? Co psát o filmech, které nás těší svou sensuálností a významovou enigmatičností, kdy se jakýkoli pokus o definice a distancovanou analýzu stává něčím příliš zjednodušujícím, redukujícím právě to mnohoznačné a prchavé, co nás zasáhlo v díle?

Upřímně řečeno – odpověď neznám. Svůj článek o filmech Denisové jsem nakonec dopsala, i s vědomím toho, že mé pokusy o věcné a jasné pojmenování jejích základních témat a stylistických postupů jsou mnohdy tristně nepoetické ve srovnání s jejími díly. Susan Sontagová ve svém slavném eseji z roku 1964 nazvaném Proti interpretaci kladla do kontrastu k interpretaci hledající „obsahové“ významy takový způsob psaní, který si všímá především formálních prostředků, nesnaží se jít „za“ obraz, zkoumat, co „znamenají“, ale zůstává na jeho povrchu. Sontagová vyzdvihuje „eseje, které ukazují smyslovou tvářnost uměleckého díla a nepřehrabují se v něm“, přičemž svůj manifest volající po jiném typu psaní o umění končí zvoláním: „Namísto hermeneutiky potřebujeme erotiku umění.“ Vynalézt jiný způsob popisu, který by nebyl jen redundantním opakováním zřejmého, ale čímsi, co rozšiřuje nás zážitek z filmu a zároveň nám jej i svým způsobem evokuje a objasňuje, se zdá být jednou z možných cest, jak přistupovat k dílům vzpírajícím se obvyklému hledání významů. Možná ještě sympatičtější je mi však věta, kterou napsal kdysi Gilles Deleuze, věta, která vyzývá k tomu, abychom se při vnímání umění nebáli vynalézat nové způsoby toho, jak ve své hlavě i na papíře vcházet do dialogu s uměním: „Nikdy neinterpretujte, experimentujte.“