Melancholický šum všednosti / 35 panáků rumu

Nový snímek Claire Denisové se vydává cestou důsledné civilnosti. Výsek ze života otce a dcery, kteří sdílejí společnou domácnost v současné Francii, je složen výhradně z každodenních výjevů postrádajících otevřený konflikt a dramatický vývoj. Přesto má dílo daleko k banalitě, jelikož v jeho jádru stojí závažná a složitá pnutí mezi postavami. Snímek však nenechává vztahy hrdinů vykrystalizovat jako ústřední motivy děje, ale naopak je rozpouští v proudu všedních mikrosituací.

Podobnou cestou vykřesávání subtilních prožitků z každodenního života se nedávno vydal i brilantní Let červeného balónku Houa Hsiao-Hsiena. V obou filmech můžeme vysledovat podobné rozmělnění interpretačních klíčů k chápání děje do pestrého, ale nehierarchického šumu situací. V prvním plánu není důležité nic, ve druhém může být zásadní sebemenší detail. Z rozhovorů, akcí a gest, jež spolu několik ústředních postav prožívá, lze vybrat prakticky jakýkoli moment a od něj se odrazit při interpretaci díla. Už samotný titul filmu Claire Denisové dokonale vystihuje stav, kdy vodítkem k pochopení může být cokoli a zároveň nic. K závazku vypít 35 panáků rumu odkazuje jedna z postav ve dvou scénách, ale zatajena nám zůstává legenda, která za tímto závazkem stojí. Důvod, proč byl tento podružný detail povýšen na název celého díla, se ze snímku samotného nedozvíme a zdá se, že z toku filmu mohl být stejným způsobem vyzdvihnut jiný libovolný motiv. Stav, do kterého nás snímek jako své diváky uvrhuje, však rozhodně nemá vyvolat dojem nejistoty a chaosu. Spíš jde o konstatování, že i ta nejbanálnější situace je prozářena významy, jež mohou pozorovatele fascinovat.

Drama je však ve snímku nejen rozpuštěno do detailů každodenních situací, ale zároveň je z něj také vypouštěno ven. Děj filmu zřetelně odkazuje k Ozuově klasice Pozdní jaro (Denisová také vliv Ozuovy tvorby na 35 panáků rumu v několika rozhovorech přiznává), která má prakticky totožnou zápletku, ale v jejím jádru je dramatický konflikt. Tragédie mladé ženy, která je láskou svých bližních tlačena do neštěstí a z lásky k nim toto neštěstí přijímá, je v Ozuově filmu vyjádřena jak slovy (celý film je řetězem přemlouvání hlavní hrdinky k sňatku), tak hereckou akcí (zářivé úsměvy střídající zlobné pohledy ve tváři herečky Secuko Harové kontrastující s osvíceným klidem Čišúa Rju). 35 panáků rumu ke stejné látce přistupuje s vědomím, že k danému tématu už bylo vše podstatné řečeno v Ozuově filmu, ale ještě je tu možnost leccos podstatného a nového ukázat. Proces přemlouvání hrdinky se proto omezuje na minimum (ve filmu se sice mluví víc, než je ve filmech Denisové obvyklé, dialogy však zpravidla krouží kolem centrálního konfliktu velkými oblouky) a řada klíčových scén konfliktu zde úplně chybí. Snímek nám neukáže bezprostřední hrdinčino svolení k sňatku ani okolnosti, za nichž k jejímu podlehnutí vnějšímu tlaku došlo. Scénu, kdy otec a dcera na společném výletě usínají vedle sebe, tento film přímo cituje z Ozuova díla, ale zatímco v Pozdním jaru otec dceři vysvětluje svůj postoj k její chystané svatbě, ve 35 panáků rumu prostě usne. Drama se tu přesouvá od slov k obrazům, zvukům a herecké akci.

Představitelka hlavní hrdinky Mati Diopová se svou oduševnělou krásou podobá Secuko Harové, ale Alex Descas v roli otce je zřetelným protipólem Rjua. Právě Descasovo charisma nejvíce napomáhá prohloubení intimity ve vztahu obou postav oproti Pozdnímu jaru. Dotyky a objetí, jimiž otec a dcera v 35 panácích rumu stvrzují svou náklonnost, jsou v obřadní Ozuově tvorbě nemyslitelné, naopak v díle Denisové těžko můžeme hledat typičtější způsob vyjádření. Nejcitlivější nerv snímku bezpochyby představuje dlouhá taneční scéna natočená typicky denisovským stylem v záběrech přilepených k tělům postav. Tato pasáž – podbarvená písní Nightshift (představující další možný interpretační klíč snímku) od skupiny The Commodores – pouhou řečí těl výstižně a přímočaře odhaluje vztahy mezi hlavními postavami.

Skrze podobu a interakci postav se do snímku dostává také pro Denisovou typický motiv vetřelce. Snímek se sice odehrává v Paříži, ale téměř veškeré postavy, včetně vedlejších, jsou černoši. Nejde však o žádné přistěhovalce, ale o příslušníky pracující třídy, kteří Paříž dlouhodobě považují za svůj domov. Cizincem v této společnosti se tak paradoxně stává jediná bělošská postava hrdinčina nápadníka Noého, která se pak skutečně postaví do pozice vetřelce, jenž rozbije dosavadní rodinnou harmonii.

Civilnímu pojetí snímku se tak nejvíce vymyká filmová hudba, kterou pro Denisovou již potřetí složila skupina Tindersticks. Její melancholické tóny umocňují tichou tragičnost tepající v šumu všedních situací, z nějž 35 panáků rumu sestává.