Editorial č.54
Před třemi lety, přibližně touto dobou, jsme se nebyli schopni dohodnout s ředitelem Letní filmové školy Jiřím Králíkem na dalším, třetím ročníku sekce Cinepur choice. Na vině nebyly zdaleka jen důvody koncepční – na pojetí sekce jsme se sice obtížně, ale přece dokázali dohodnout –, ale především rozdílné představy o formě vzájemné spolupráce. Letos se díky iniciativě brněnského občanského sdružení Studio 19, a jmenovitě Otto Bohuše, podařilo přehlídku obnovit a nabídnout ji divákům v Olomouci, v Brně a v Praze.
Výběr letošních filmů není dílem jednotlivce, ale vycházel z tipů úzkého okruhu našich přispěvatelů. A ač se filmy mohou zdát navenek velmi různorodé, mají mnoho společných rysů. Ve všech případech se jedná o čistě autorské filmy, kde režisér je i autorem scénáře. Při jejich výběru jsme se ale především řídili tím, nakolik nekonvenčně pracují s výrazovými prostředky filmu a nakolik se snaží posunout hranice filmového vyjadřování. Deset výjevů z Mléčné dráhy Benedeka Fliegaufa ukazuje, jak film může soběstačně fungovat pouze na základů zvolené kompozice záběru a pohybu uvnitř rámu. Hamaca Paraguaya režisérky Paz Encinaové dokáže několika statickými obrazy kombinovanými s asynchronními dialogy vytvořit silnou atmosféru beznadějného čekání stejně jako odvyprávět jednu kapitolu z národních dějin. Marseille režisérky Angely Schanelecové zase několika zdánlivě nesouvislými náladovými momentkami velmi přesně pojmenovává komplexní životní situace své hrdinky. Letošní vítězný film z Locarna – Znovuzrození japonského režiséra Masahira Kobajašiho – s pomocí neustále se opakujících všedních výjevů zachycuje drobné změny psychického rozpoložení svých postav, které si odžívají svoji osobní tragédii.
Všechny čtyři zmiňované filmy patří více či méně mezi filmy minimalistické, tedy takové, které si vystačí s omezeným počtem vyjadřovacích prostředků. Prezentují však také další rys vybraných filmů, a tím je důraz, který kladou na aktivitu diváků. Minimalistické snímky jsou příkladem filmů, které se bez nevšední divácké aktivity neobejdou: k rozlišení a náležitému odstínění drobných stylových a dějových posunů je potřeba nejen soustředění, ale také schopnost a ochota projektovat na plátno vlastní představy, hypotézy a interpretace.
Svým novým filmem Redigováno opustil Brian de Palma „bezpečnou zónu” vlastní tvorby, a jako diváci tak můžeme zhodnotit, jak se tomuto zkušenému režisérovi povedlo využít všemožných mediálních zdrojů k vytvoření „vícehlasého” polemického snímku o současné situaci v Iráku. Mezinárodní věhlas jihokorejského režiséra Hong Sang-sua minulý rok rozšířil jeho Příběh filmu, který v tradici Hongových experimentů s vyprávěním vytváří fiktivní příběh o fiktivním příběhu, aniž se přiblíží k rovině skutečnosti. Režisér Eugene Green ve snímku Most umění zase jedinečným způsobem nakládá se stylovým odkazem francouzské nové vlny (Godard, Eustache), který využívá k vytváření komického, až satirického odstupu od francouzské kulturní nonšalantnosti, přičemž se však nezříká dalšího emocionálního potenciálu svého příběhu. U Následků lásky můžeme v jejich režisérovi Paolovi Sorrentinovi rozpoznat rafinovaného tvůrce, který zdánlivou dějovou prázdnotu využívá k rozehrání náladových variací, překvapivých dějových odboček a nečekaných vyústění.
Při výběru kin jsme s ohledem na estetickou vytříbenost filmů kladli důraz především na kvalitu projekce (zvláště velikost plátna), ale brali jsme v potaz také pohodlí při projekci. To proto, že klidné a nerušené vnímání je často podmínkou náležitého přijetí vybraných filmů, ale také jsme si chtěli polepšit u těch, kdo při sledování „dlouhých statických záběrů” neudrží tu správně bdělou pozornost.