Editorial č.56
O krizi českého filmu už toho bylo napsáno dost, zvláště na stránkách Cinepuru. Probíraly se různé příčiny tohoto stavu, od ekonomických, přes legislativní, až třeba po vzdělávací nebo společenské. Ale málo se mluvilo o příčinách, které leží na úrovni jazyka nebo našich mentálních představ a kategorií. O tom, jak vnímáme svět, jakou má podobu, často rozhoduje, jak ho máme kategorizovaný, pojmově rozčleněný, jaká přisuzujeme jména jeho jednotlivým předmětům a jevům. Nejlépe si sílu slov lze uvědomit u takových pojmenování a za nimi skrytých kategorií, kdy cítíme, že tyto kategorie jsou špatně vymezeny a pojmenovány, nebo se v nich skrývá rozpor. Třeba člověku, který něco ví o drogové problematice, může připadat poněkud nelogické rozlišovat mezi drogami a alkoholem, nebo pokud něco ví z genetiky a zoologie, nedokáže tak jednoduše (a pohodlně) rozlišovat mezi člověkem a zvířaty, jak to naznačují tyto dva pojmy.
Podobný pojmový problém se skrývá i v české kinematografii. Léta tady bylo to, co by jinde byl lepší či horší střední proud, vydáváno za filmové umění a byla mu podle toho udělována různá ocenění. Když se ale tyto filmy měly dostat na velké zahraniční festivaly, kde se skutečně rozhoduje o tom, co je považováno za umění, nedostaly se ani do nesoutěžních sekcí. Protože jako Češi máme sklon být přesvědčeni, že svým věcem (a nejen jim) rozumíme nejlépe, byl jsem velmi překvapen, když jsem sledoval jeden z posledních loňských Kinoboxů. Jan Hřebejk v něm odpovídal na otázku, jaké shledává nedostatky v současné české kinematografii. Jeho odpověď mě velmi příjemně zarazila, když prohlásil, že mu tady vedle středního proudu, který zastupuje on nebo Jan Svěrák, chybí nějaká alternativa (slovo alternativa neřekl, uvedl příklady). Představme si, že bychom o Svěrákových a Hřebejkových filmech jednotně mluvili jako o středním proudu, pak by hned vedle nich vzniklo (uvolnilo se) místo pro kinematografii, která je řekněme vynalézavější, náročnější, nevychází snadno vstříc očekáváním publika apod. Pak by se podle toho začaly chovat grantové komise, ocenění by se udílela jinak a kritika by začala také nově rozlišovat a hodnotit. Na Hřebejkových slovech je sympatické, že je řekl sám tvůrce, tedy někdo, kdo má obyčejně sklon svá díla přeceňovat a přikládat jim větší význam, než samy mají.
Na druhou stranu je potřeba říci, že tady viditelná alternativa střednímu proudu více méně neexistovala, a když není co pojmenovávat, je jasné, že se některé věci pak dostávají do kategorií, které jim nepřísluší. Zdá se, že na obzoru je film, který konečně může přepsat porevoluční mapu české kinematografie. Ačkoli jsem nový film Bohdana Slámy Venkovský učitel ještě neviděl, už po Štěstí jsem byl přesvědčen, že je zde konečně tvůrce, který hledá pro své sdělení vlastní kinematografický styl. Podle redakčních kolegů svůj styl dlouhých záběrů (pracující s pečlivou kompozicí, mimozáběrovým polem a orchestrací prvků mizanscény s pohyby kamery) prohloubil a funkčně zapojil do intimního sledování psychologických proměn jednotlivých postav. Premiéra je 20. března a doufám, že nebudu falešným prorokem.