Film d'Art

Francouzské slovní spojení "Film d'Art" (česky "umělecký film") nemá pouze svůj obecný význam coby označení pro filmovou tvorbu uměleckých ambicí, jak ji představují jména známých světových režisérů a režisérek, např. Ingmara Bergmana, Andreje Tarkovského, Roberta Bressona, Agnes Vardové, Věry Chytilové a dal., ale je také svázáno se dvěma konkrétními jevy z počátku filmové historie. Film d'Art je jednak název pařížské filmové výrobny založené v únoru roku 1908, jednak jde o specifické hnutí části francouzských filmových společností snažících se na přelomu prvního a druhého desetiletí minulého století dodat filmové tvorbě prestiž, které se v té době už těšila starší umělecká odvětví - literatura, divadlo a hudba.

Kinematografu coby novému technickému vynálezu bylo přisouzeno na počátku minulého století v hierarchii kulturního života tehdejší společnosti postavení pouhé zábavní atrakce bez stálého místa k uvádění pravidelných projekcí. (První stálé pražské kino – Ponrepo – zahájilo produkci v roce 1907.) Jeho prvními provozovateli byli majitelé pojízdných biografů kočujících po městech a vesnicích. Nízké vstupné z něho činilo událost hojně navštěvovanou zvláště chudšími společenskými vrstvami, což současně s prostými podmínkami samotných projekcí devalvovalo film v očích movitějších, "kulturně kultivovaných" občanů. Jistá část nevraživosti také vycházela ze strany majitelů divadel, pro něž představoval kinematograf nevítanou konkurenci.

Přirozenou reakci filmových podnikatelů vůči těmto projevům konzervativní předpojatosti představovala snaha o umělecké zrovnoprávnění kinematografu, se kterou se v širším měřítku poprvé setkáváme ve Francii, jež na konci prvního desetiletí minulého století byla kinematografickou velmocí, kde sídlily světově významné produkční firmy - Mélies, Gaumont a Pathé. Ovšem za plány na zvýšení umělecké úrovně natáčených filmů nelze vidět pouze ryze ušlechtilé záměry o povznesení a kultivaci oboru, nezanedbatelnou motivaci totiž představovala hrozící obchodní stagnace kinematografického odvětví, která firmy přiměla hledat způsob, jak podnikání oživit, mj. i zvýšením počtu návštěvníků kin o ty, kteří kinematograf dosud považovali za primitivní zábavu. Jednu z cest, jak toho dosáhnout, představovalo hledání nových zdrojů filmových námětů. Vážnost a uměleckou kvalitu měla kinematografu dodat "přítomnost" všeobecně uznávaných osobností literárního, divadelního, ale i hudebního světa. (V této souvislosti je třeba zmínit existenci Francouzské akademie, prestižní instituce založené již v roce 1635, sdružující pomyslnou duchovní elitu francouzského národa – kromě filozofů a politiků také divadelníky, básníky a romanopisce, na které se filmoví výrobci hodlali zaměřit.) Samozřejmě, že přebírání seriózních námětů a inspirace literárními a divadelními díly pro filmové zpracování samy o sobě nepředstavovaly převratnou novinku, např. Georges Mélies v roce 1904 návštěvníkům kin nabídl své verze Fausta a Lazebníka sevillského, ale jestliže dříve šlo o příležitostné dramaturgické inovace, v případě Film d'Art se jednalo o programové snažení, které přijalo za své vícero tehdejších francouzských výroben.

Paralelně s četnějším použitím dějově rozsáhlejších předloh docházelo k postupné proměně způsobu jejich "adaptace". Od různých podob shrnutí děje s důrazem na některou z dramatických scén příběhu se přecházelo ke komplikovanějšímu filmovému vyprávění, jež charakterizovalo pružnější používání prostoru a času při líčení dějové zápletky za současného respektu fakt k rozvíjení vyprávěcí linie inscenovaného díla.

V souvislosti s úsilím o zrovnoprávnění kinematografu s ostatními uměleckými odvětvími nelze pominout také oblast ekonomickou – vznikla snaha zavést poplatky za autorská, tj. spíše výrobní práva u filmových děl, po vzoru literatury a divadla. V této věci se výrazně angažoval právník Edmond Benoît-Lévy, jenž byl na druhou stranu také iniciátorem filmového zpracování pantomimického představení Michela Carrého (L'Enfant prodigue) realizovaného pro společnost Pathé v roce 1907, které bývá považováno za bezprostředního předchůdce hnutí Film d'Art. Spojení jména tehdy slavného divadelníka s kinematografickým oborem se stalo důležitým signálem pro veřejnost a podle plánu přitáhlo k filmu pozornost těch diváků, kteří dosud filmem opovrhovali.

Firma Film d'Art vznikla jako jedna z iniciativ skupiny finančníků, která souběžně s produkční společností založila i firmu provozující biografy (Société des Cinémas Halls) a firmu prodávající optické přístroje (Publicité animée). Mezi vůdčí osobnosti této společnosti patřili obchodník Paul Lafitte a Charles Le Bargy - člen divadelní společnosti Comédie Française. Společnost si zřídila ateliéry v aristokratické čtvrti de Neuilly na okraji tehdejší Paříže, kde také vznikly její dva nejslavnější tituly – Zavraždění vévody de Guise a Návrat Odysseův. Pro tvorbu scénářů byli angažováni členové Francouzské akademie Henri Lavedan a Jules Lemaître. Oba dva filmy se setkaly s velkým zájmem kritiků, kteří oceňovali zvláště provedení Zavraždění vévody de Guise. Význam premiéry tohoto filmu podtrhla účast členů hereckého souboru Comédie Française a hudební doprovod, k jehož realizaci byl přizván věhlasný komponista Camille Saint-Saëns.

Podle vzoru firmy Film d'Art začaly vznikat podobně orientované produkční společnosti, z nichž nejvýznamnější byla S.C.A.G.L. založená roku 1908 jako součást filmového impéria Pathé. Jejím větším finančním možnostem odpovídaly i velkorysejší produkční plány zahrnující adaptace děl Alphonse Daudeta (Arlésienne), Emila Zoly (Zabiják), Victora Huga (Král se baví), přičemž režie řady těchto filmů byla svěřena již zkušenému filmaři Albertu Capellanimu. (U firmy Film d'Art se zpočátku jako režiséři prosazovali umělci pouze s divadelními zkušenostmi.) V těchto filmech se také objevovaly skutečné herecké hvězdy pařížských divadel, z nichž jmenujme alespoň dodnes známou Sarah Bernhardtovou.

Směr Film d'Art měl velmi krátkého trvání, k čemuž přispěly nejen obchodní neúspěch řady v tomto duchu realizovaných děl, ale též postupný odklon od původní programové linie tohoto hnutí projevující se v pozdější realizaci i ryze lidových námětů a žánrů. Vedle pozitivních důsledků, které jím prosazované hlubší propojení kinematografu s divadlem a literaturou filmu přineslo - realizace bohatší a rozsáhlejší vyprávěcí linie, nový okruh témat, velkorysejší výprava u historických námětů - se objevily i negativní jevy - příliš teatrální mimika a gesta herců, stejně jako režie poznamenaná divadelní praxí. Z hlediska filmové historie přesto není pochyb o jeho významnosti, a to nejen pro pokus o pozvednutí prestiže kinematografu, ale také kvůli názornému, byť nechtěnému příkladu, že má-li se film stát uměleckým odvětvím, bude tohoto cíle dosaženo spíše hledáním specifičnosti jeho výrazových prostředků, nežli jeho spojenectvím s literaturou či divadlem.