Potřebujeme zákon o kinematografii? / Anketa

Obrátili jsme se na několik desítek významných osobností české kultury a společností – státními úředníky a politiky počínaje přes osobnosti české (nejen) filmové kultury a podnikateli konče – s otázkou po potřebě legislativy v oblasti kinematografie. Záměrně jsme neoslovili mnoho filmařů, ale spíše lidí, kteří nejsou v dané problematice zcela osobně zainteresováni, ale na druhou stranu k ní mají natolik blízko, že si mohou utvořit kompetentní názor.

Ne každý měl chuť nebo mohl v průběhu letních měsíců odpovědět. Doufáme, že další oslovení budou na anketu reagovat spolu se čtenáři na internetových stránkách časopisu.

1. Potřebuje český film vlastní legislativu? A potřebuje ho česká společnost? Pokud ano, proč?

2. Potřebuje český film zákonem definovanou finanční podporu? Pokud ano, z jakých finančních zdrojů a případně jaká má být proporce vůči dalším finančním zdrojům?

3. Pokud souhlasíte s finanční podporou, jaký způsob rozdělování finančních podpor navrhujete?

Aleš Borovan (redaktor Hospodářských novin)

1. Nemám na to vyhraněný názor – obě varianty mají svá pro i proti. Pokud bychom filmový byznys měli brát jako jakýkoli jiný, pak opravdu není důvod, proč náš rozbujelý právní řád zaplevelit další normou. Pokud se shodneme na tom, že kinematografie je něco specifického, tak by si film vlastní normu zasloužil – ovšem komplexní, a ne jen nějakou novelu, která by řešila pouhý jeden výsek filmu, tj. produkci českých filmů. Měla by zahrnovat i systém podpor pro zahraniční producenty, podíl státu na propagaci českého státu v cizině atd. atd.

2. Na devadesát procent jsem přesvědčen, že ano. Jako nejčistší řešení mně přijde zavedení jakéhosi poplatku za licenci k televiznímu vysílání, druhé, méně čisté řešení je příděl peněz přímo ze státního rozpočtu. Je absolutní nesmysl stanovovat jakási procenta z tržeb televizí, distributorů či videopůjčoven. Tato podpora by v celém rozpočtu filmu měla být minoritní, dalšími zdroji by měla být mezinárodní koprodukce, peníze od distributorů či televizí, product placement atd.

3. Maximálně bychom se měli držet pravidla: kdo platí, rozhoduje. Další princip: projekty, které by byly nějakým způsobem spojeny s tím, kdo rozhoduje, nemohou dostat tento typ podpory – abychom vyloučili různé střety zájmů. Žádné speciální programy, žádné výjimky, úlevy či speciality pro tzv. umělecky hodnotné filmy. (Kdo rozhodne, co je hodnotné? To nedokáže nikdo.)

Jan Bradáč (ředitel Falcon a.s., výkonný ředitel CineStar, s.r.o.)

1. Jsem přesvědčen, že český film bez příslušného legislativního rámce může existovat, ale pouze chaoticky a nekoncepčně. Paradoxně přestože jakýsi legislativní rámec tady je, o dlouhodobé koncepci se příliš hovořit nedá, protože doposud jednotlivé části legislativního řetězce na sebe nenavazují – a tak například zákon o audiovizi je byrokratický, současný zákon o Fondu přežitý a reálně neplní svou původní roli a autorský zákon je v některých aspektech nejasný ve výkladu.

Česká společnost chce české filmy, alespoň tak hovoří výsledky českých filmů v masovém měřítku návštěvnosti a sledovanosti. Divákovi je však jedno, zda a jak producent, distributor nebo provozovatel kina a dalších médií (DVD, televize) fungují.

2. Potřeba financí pro domácí tvorbu je nezpochybnitelná snad mezi všemi aktéry celého zábavního řetězce. Rozdílné názory panují na to, odkud brát, jak to rozdělit a jak celý systém kontrolovat, aby k rozdělení docházelo na korektním základě. Jde o poměrně nesplnitelné zadání, aby byli spokojeni všichni. Zásadním a majoritním zdrojem financování fondu na podporu české tvorby by ovšem měl být stát; dary, popřípadě dotace soukromých subjektů by měly umožnit daňové zvýhodnění při zachování stanovených pravidel.

3. Jak jsem uvedl v předchozí odpovědi, státní fond by měl především podporovat stát výraznou finanční dotací. Soukromé subjekty (od kin až po televize) by měly mít možnost odvod do tohoto Fondu uplatnit při svých daňových povinnostech.

Samotný způsob rozdělení je složitá otázka – měla by existovat druhová typizace účelů, na které budou finanční dotace a půjčky poskytovány. Těžko se lze však shodnout na tom, aby zákon definoval, co je umělecké a co nikoli.

Jana Černík (ředitelka Českého filmového centra)

1. Já myslím, že potřebuje. A sice proto, že film obsahuje dvě složky: umění a průmysl. Podle mého má stát obecně povinnost podporovat umění a u filmu má navíc šanci přístupu k takových mezinárodním distribučním kanálům, že může prezentovat národní kulturu, umění, identitu celkem dobře a využít ji ve svůj prospěch.

2. Myslím, že český film by měl mít zákonem definovanou finanční podporu, jako ji má literatura, divadlo, výtvarné umění. Nejlepší varianta by pravděpodobně byla kombinace finančních zdrojů ze strany státu a ze strany soukromého sektoru na principu solidarity. Tj. každý, kdo využívá film – kinaři, televize, distributoři atd. –, by měl přispět nějakým procentuálním podílem.

3. Tohle je velmi složitá otázka, která v podstatě ještě nebyla dostatečně otevřena. Kinematografie má poměrně složitou strukturu. V tuto chvíli by se mělo současně pracovat na schválení novely zákona a zároveň na postupném vytváření struktury principů, podle kterých by se měly peníze rozdělovat. Velmi podstatná je transparentnost. Tj. systém musí být transparentnější pro veřejnost

Aleš Danielis (ředitel filmové distribuce Bontonfilm, a.s. a odborný asistent na katedře produkce FAMU)

1. Ano, jde o specifické odvětví, v němž se prolíná umělecká tvorba, podnikání a technologie. Některé procesy nutně potřebují legislativní rámec. Ten může být dán jako součást jiných zákonů nebo určen několika dílčími zákony. Ty zákony dokonce mohou být špatné, nicméně český film přesto existuje, jak jsme již řadu let svědky. Po vstupu ČR do EU se ovšem situace českého filmu dále komplikuje a potřeba komplexního legislativního řešení audiovize jako svébytného oboru se ukazuje jako jediné rozumné řešení vedoucí k našemu konkurenceschopnému začlenění do EU. Komplexní pohled ovšem znamená si uvědomit, že nejde jen o "český film", ale celou strukturu "české kinematografie", nebo řekněme raději "audiovize".

2. Pokud chceme, aby se rozvíjela i alternativní, "umělecky ambicióznější" tvorba, pokud chceme, aby podnikání na našem malém trhu neuvadalo, pokud chceme držet krok se světovým technologickým vývojem a pokud chceme dosáhnout rovnoprávného postavení v EU a dát o naší filmové kultuře vědět do zahraničí, musíme si uvědomit, že těchto cílů nelze bez finanční podpory dosáhnout. Důležité nejsou proporce vůči soukromým zdrojům, ale co a v jakém rozsahu stát uzná za veřejný zájem. Uznání tohoto zájmu a jeho naplňování přitom nemusí být v přímé úměře ke komerčnímu obratu filmového průmyslu. Pokud stát uzná určitý objem veřejného zájmu, měl by jej krýt ze státního rozpočtu. Pokud považuje pro stát potřebný rozvoj podnikání v určité oblasti, měl by jej podpořit obvyklými nástroji, jako jsou daňové úlevy. Stát by neměl trestat podnikatele v oboru nějakými dodatečnými daněmi nebo poplatky, ale může regulovat zaměření jejich investic. Pozitivní stimulace více odpovídají velikosti trhu, umožňují vícezdrojové financování a vytvářejí méně příležitostí pro korupční jednání.

3. Stát by měl k podpoře české kinematografie užívat dvě paralelní cesty. Jednou je financování Filmového institutu a jeho aktivit, druhou naplňování Státního fondu. Filmový institut by měl zahrnovat péči o kulturní dědictví a jeho zpřístupňování, dokumentační, vědeckou, vzdělávací a vydavatelskou činnost, prezentaci české filmové kultury a průmyslu v zahraničí. V zásadě jde o kumulaci činností Českého filmového centra, Czech Film Promotion, Czech Film Commision a NFA, navíc rozšířené o aktivity, které jsou dosud zcela zanedbávány. Vzory takovéto instituce lze najít v mnoha zemích EU. Úkolem Státního fondu pak je podpora projektů nestátních subjektů zahrnujících filmovou tvorbu, ale i distribuci alternativních děl, činnost kin a rozvoj technologií. Rozdělování prostředků Státního fondu by mělo být v rukou rady. Počet členů rady by neměl být příliš vysoký a měl by být uplatňován rotační princip. Žádný člen rady nesmí participovat na žádném předloženém projektu. Protože se podnikatelské subjekty nepodílejí na tvorbě Státního fondu, nepředpokládám jejich vliv na složení rady. Rada ovšem může kontrolovat podnikatelské subjekty, které jsou povinny do oboru investovat, zda podmínky investování splnily. Případné sankce za nesplnění jsou jedním ze zdrojů Státního fondu. Výběr projektů je veřejný a je věcí rady, která svá rozhodnutí zdůvodňuje. Nedoporučuji specifická omezení otevírající diskusi, co je, resp. možná bude umělecky hodnotný film, případně upřednostňující horší debut, animovaný či dokumentární film před lepším projektem jiné kategorie.

David Horáček (generální ředitel Palace Cinemas Czech, s.r.o.)

1. Ze současné situace a probíhajících diskusí pro mne vyplývá, že existuje více rozdílných názorů na to, co je to film a jaký je jeho význam pro společnost. Domnívám se, že stát (ministerstvo kultury) by měl podnítit širokou diskusi o tom, do jaké míry je film vnímán jako umění nebo jako podnikání.

Podle výsledků této diskuse je třeba dále postupovat. Je-li film podnikatelskou aktivitou, není třeba se jím dále zabývat. Je-li uměním, bude potřeba definovat společenský zájem na jeho podpoře a rozvoji, a z této definice může vycházet i zvláštní zákon o české kinematografii. Osobně se domnívám, že film je výsledkem kombinace obojího, tedy uměleckým procesem a zároveň podnikatelskou činností.

Pokud bych měl být stručný – mnohé diskuse bychom si mohli ušetřit, pokud bychom se podívali do zahraničí, třeba do ostatních zemí EU. V naprosté většině z nich podobný zákon existuje. Z toho vyvozuji – pokud k jeho potřebnosti došli jiní, s největší pravděpodobností k ní dojdeme také.

2. Zde navazuji na moji odpověď na otázku číslo jedna a situaci, kdy je film (přinejmenším částečně) uměním. Je-li uměním a je-li zájmem společnosti jej podporovat a rozvíjet, měl by být podporován nejen verbálně, ale i finančně a to zejména ze státních prostředků. Může být podporován přímo – dotacemi státu do fondů zřízených k tomu účelu – a/nebo nepřímo – účelovým určením daní (nebo jejich části), v tomto případě se stát vzdává části svých daňových příjmů, ovšem určuje, do jaké oblasti by tyto peníze měly putovat. Stát by měl také podporovat investice soukromých podnikatelů do filmu: to by se nemělo týkat pouze českých subjektů, v této oblasti je třeba neztratit krok s okolními státy – v tomto smyslu našimi konkurenty.

3. Obecně se přimlouvám za kombinaci různých forem financování, přičemž žadatel by měl mít možnost žádat o podporu z více zdrojů souběžně. Stát může zřídit více účelově zaměřených fondů, pro debuty jistě, umělecky hodnotné filmy neznám, resp. nevím, co to znamená. Znám jen filmy dobré a špatné, veselé a smutné, krátké a dlouhé a tak dál.

Podporu od státu a ze soukromých zdrojů by mělo být možné kombinovat. Měl by platit princip, že o podpoře rozhoduje ten, kdo peníze dává. Byl-li by soukromý podnikatelský subjekt mezi těmi, kterým je státem nařízeno podporovat film, měl by o konkrétních projektech rozhodovat sám.

Státní fond může zastoupit nějaká rada. Principy rozhodování by měly být jednoduché, průhledné, počet členů rady státního fondu malý, členové rady by nesměli předkládat vlastní projekty.

Jaromír Kallista (jednatel a spolumajitel filmové společnosti Athanor produkující kromě jiného filmy Jana Švankmajera a pedagog FAMU)

1. Ano, český film v této době potřebuje vlastní legislativu. Myslím, že by česká společnost byla velmi ochuzena, kdyby neměla české filmy. Mediální šumy z televizních či počítačových obrazovek je nemohou dlouhodobě nahradit. Jsem přesvědčen, že český film všech kategorií a žánrů už je součástí české kultury.

2. Ano, český film potřebuje v dnešní době zákonem definovanou finanční podporu. Před tím byl v jiných podmínkách přes čtyřicet let soběstačný. Peníze na podporu českému filmu by měly být brány z oblasti, kde vznikají. To znamená z okruhu šíření v teritoriu naší republiky včetně éteru nad ní. Představme si, že by uspěla snaha několika prozíravých filmařů a kinematografii byl v roce 1990 přidělen televizní kanál s potenciálem filmů vyrobených za existence Československého státního filmu a filmů z archivu. Nevznikl by monopol České televize a byla by přirozená konkurence komerčním televizím. Způsob rozdělování má být úměrný kvalitě filmů. Největší podporu by měly mít hodnotné filmy, které by jinak nemohly vzniknout. Slušně udělané filmy s komerčním potenciálem, které budou asi vždy tvořit základ každé kinematografie, mají větší možnosti právě na získání sponzoringu, skryté reklamy atd. Ani ty ale v dnešních podmínkách nemají možnost vrátit vložené peníze.

3. Ten nejjednodušší způsob, tj. osobní odpovědnost a schopnost posouzení hodnot u vybrané skupiny nezávislých osob, jejichž rozhodnutí bude zveřejňované, a tudíž průhledné. Nevěřím na speciální programy podpor, vedou ke komplikovaným byrokratickým pravidlům, která jejich výklad a tím i pravomoci přesouvají na subalterní úředníky a vedou ve výsledku v pravý opak.

Jiří Králík (ředitel produkce Asociace českých filmových klubů)

1. Rozhodně ano, protože pro uchování poměrně složitého systému filmového průmyslu i tvorby je třeba vytvořit přesnější pravidla nejenom užívání, ale i financování. Pryč je doba závislosti na státním rozpočtu, je třeba vytvořit systém, který by přirozeným způsobem zajistil finanční zdroje a pomohl k rozvoji filmového průmyslu i šíření filmové (audiovizuální) kultury. Prakticky všechny vyspělé evropské země podobné systémy již mají a všechny jsou budovány na základě širší koncepce i konkrétních legislativních kroků.

2. Opravil bych jen pojem český film na česká kinematografie, která má daleko širší záběr. Odpověď je ukryta již v předchozím – proto jen opakuji, že ANO. Nutné je prosadit – stejně jako v ostatních zemích – princip solidarity podpory i čerpání. Doposud byl u nás tento princip uplatňován jen při tvorbě zdrojů, zásadně chyběl i solidární a přímý a průhledný příspěvek státu. Jsem přesvědčen, že v případě zajištění solidarity všech zainteresovaných subjektů z oblasti audiovize by stačil přímý příspěvek ve výši dvou procent z "komerčních" příjmů (reklama, poplatky, vstupné...).

3. Zásadním způsobem se musí změnit redistribuce finančních podpor, opět jsou velmi inspirativní příklady ze zahraničí. Nutností je především vytvoření silné a samostatné filmové instituce (Filmový institut), který bude pracovat celý rok a připravovat kvalitní podklady pro rozdělování (obdoba operačních plánů např. v Polsku). Toto rozdělování musí být naprosto transparentní a pod veřejnou kontrolou. Operační plány musí pokrývat celou kinematografii, a nejenom výrobu filmů. I z tohoto hlediska je třeba připravit komplexní kinematografický zákon, který tuto organizaci i způsob jejího financování a celkové podpory české kinematografie zajistí. Je ale pravda, že tomuto aktu musí předcházet všeobecná shoda všech subjektů české kinematografie a vytvoření základních principů nové koncepce.

Luděk Niedermayer (viceguvernér České národní banky)

1. Je-li postavena otázka tak vyhraněně, tak musím odpovědět, že můj názor je, že český film speciální legislativu nepotřebuje. A na druhou otázku bych musel v této souvislosti říci, že společnost "nepotřebuje" český film.

Myslím ale, že toto slovo nelze v této souvislosti vůbec použít. Pokud bych slovo "potřebuje" použil, neb jsem rád a moc si vážím toho, že máme vynikající filmy z minulosti a mnohé výborné vznikají i nyní, tak bych zároveň musel říci, že naše společnost "potřebuje" i jiná umělecká díla, kterých si vážím neméně – obrazy a sochy, knihy, divadla, krásné stavby, koncerty a CD a podobně. Ale určitě nechci, aby o každé oblasti umění pojednával zákon.

2. Stát různými kanály, například granty, podporuje nemalými částkami celou řadu kulturních aktivit. Teoreticky lze soudit, že podpora filmu by mohla fungovat stejným způsobem.

Na druhou stranu posílení státních peněz do kinematografie například přes poplatek ze vstupenky a příjmy z práv na starší filmy je poměrně elegantním řešením. Takovéto rozdělování státních peněz však musí být podmíněno velmi transparentním a zodpovědným hospodařením. Nejsem si jistý, zda toto nyní platí.

Definovat jakékoli obecné proporce státního financování třeba filmové tvorby je myslím chyba. Každý projekt má určitě jiné komerční a umělecké ambice a podle toho musí být sestaven jeho rozpočet jak z hlediska výše, tak i struktury. Mělo by platit, že přístup ke státním penězům není tak docela snadný, a producenti by se měli snažit primárně shánět jiné než státní peníze.

3. Rozdělování státních peněz, má–li být, musí být maximálně transparentní, což pochopitelně v umělecké oblasti není snadné. Myslím ale, že ti, co o penězích rozhodují, by měli podrobně vysvětlit, proč a s jakým cílem vybrali konkrétní projekty, co od jejich financování očekávají a ex post hodnotit, zda projekt splnil jejich očekávání (a tudíž, zda jejich rozhodnutí bylo správné).

Z informací, které nyní Fond poskytuje, ovšem není patrné to, proč projekty peníze dostávají (nejen podpora tvorby, mnohdy silně komerční, ale třeba i up grady vybavení konkrétních kin), a třeba ani to, zda návratné prostředky jsou fondu navráceny.

Vladimír Opěla (ředitel Národního filmového archivu)

1. Ano. Protože jsme členy EU a musíme reagovat na její i naše potřeby a požadavky. Některé z nich musí být stanoveny vlastní legislativou (zákonem). Cílem EU (i velké části světa) není unifikace, ale diverzita. Česká společnost potřebuje český film, který je jedním z nejvýznamnějších reprezentantů české kultury.

2. Ano. a) přímo ze státního rozpočtu, b) ze současných i budoucích zdrojů Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, c) z automatické podpory (dle diváků), d) z přímého určení daní (to prozatím zákony neumožňují).

3. Radou složenou z lichého počtu členů, jejich funkční období dvou nebo tříleté. V tomto období by se žádný člen rady nesměl ucházet o jakoukoli podporu. Výběr členů: 1/3 představitelé profesionálních organizací (producentů, distributorů, kin atd.), 1/3 představitelé společenských (kulturních) organizací a akademických institucí, 1/3 nezávislé významné osobnosti kulturního života.

Podle mého názoru by mělo být 40% z celkové finanční podpory věnováno na speciální programy: filmy pro děti, animované filmy, dokumentární filmy, debuty, podpora inovace jednosálových kin (vázat na podporu kraje a města).

Markéta Prchalová (ředitelka České protipirátské unie)

1. České audiovizuální odvětví vlastní legislativu potřebuje a český film je pochopitelně součástí tohoto odvětví. Tato legislativa by se však měla týkat nejen podpory a ochrany uměleckého a kulturního aspektu filmové tvorby, ale měla by přispívat k rozvoji a ochraně audiovizuálního průmyslu jako průmyslového odvětví, které si vzhledem k určitým specifikům zaslouží speciální přístup. Rozhodně se nedomnívám, že cílem filmové politiky by měl být co největší počet vzniklých filmů nebo co nejvíce proinvestovaných prostředků. Film je pro společnost důležitý nejen pro svůj případný umělecký přínos, ale též jako prostředek sebereflexe a jako odvětví, které je za podmínek správného přístupu schopné generovat nezanedbatelný objem tržeb a pracovních míst. Přitom je však toto podnikání oproti jiným znevýhodněné především požadavkem vysokých prvotních investic do produkce filmu či získání licence k šíření, ohrožením případných zisků nekalou konkurencí ze strany pirátských distributorů, ale i změnou chování zákazníků, kteří sice více méně jednají v souladu s liberální legislativou, ale ve výsledku za užití děl neplatí.

2. Domnívám se, že audiovizuální odvětví si určitou podporu včetně finanční zaslouží, musí se však jednat o podporu celého odvětví, která bude směřovat především k oživení celého audiovizuálního trhu a nastartování alespoň určité míry soběstačnosti při zachování kvality a udržení kroku s novými technologiemi. Odpovědnost za financování takové podpory leží jednoznačně na státu, a pokud část financování přenechá soukromým subjektům, měl by tak učinit až po vzájemné dohodě, přenechat těmto subjektům pravomoc rozhodování o použití těchto prostředků, i když v rámci daných pravidel, a preferovat přímé investice na rozdíl od jakýchkoli nepřímých zdanění. Osobně mám za to, že stát by měl přímo podporovat původní uměleckou tvorbu a zachování kulturních hodnot, mezi které počítám i historickou reflexi. I s ohledem na své ekonomické zájmy by měl stát podporovat i audiovizi jako průmysl, zejména podporou investic do audiovize (např. daňovými úlevami), podporou distribuce českých filmů v zahraničí a podporou ochrany proti nekalé konkurenci ze strany pirátských distributorů. V rámci této podpory je třeba soustředit se i na podporu nových technologií, a především nových distribučních cest, jejichž současná realizace často přesahuje konkrétní možnosti jednotlivých nositelů práv, avšak výhledově se jedná o významný distribuční kanál.

3. Především je potřeba definovat, jaké aktivity v rámci audiovizuálního průmyslu mohou být podpořeny. Podpora by měla směřovat nejen k tvůrcům a producentům, ale i do distribuce, propagace (zejména zahraniční) a ochrany trhu. Velmi se zapomíná na podporu vzniku kvalitních scénářů. Podmínky přidělení dotace by měly podporovat producenty nejen k výrobě filmu, ale i k jeho zhodnocení. Většina dotací do produkce filmů s výjimkou specifických projektů (uměleckých nebo jinak hodnotných) by měla být formou určité půjčky nebo koprodukce; možná je i zpětná participace na nákladech či dodatečné dotace u zdařilých snímků podle francouzského modelu. Rozdělování podpor by mělo být v pravomoci početně nevelké nezávislé rady či jiného orgánu, jehož pravomoc by byla relativně krátká, např. jen rok či dva, ale jejíž členové by nemohli mít po dobu funkce jakýkoli přístup k rozdělovaným prostředkům. Nárok na podporu nesmí mít ani dlužník Fondu či jiného grantového orgánu včetně fyzických osob stojících za takovým dlužníkem.

Nejsem zastáncem pozitivní diskriminace, a proto i když si umím představit, jak obtížné je prosadit se jako debutant, upřednostňuji kvalitu projektů před jejich kategorizací (debut, umělecký projekt). Přesto se domnívám, že mohou existovat projekty, které svou formou, obsahem či jinak představují rozhodný přínos pro společnost a které by měly být podpořeny "z veřejného zájmu" bez ohledu na návratnost jejich investic i jinak měřenou "životaschopnost". Posuzování takových projektů je však značně subjektivní; měly by proto existovat určité mantinely, v jejichž rámci by pak rozdělovací orgán rozhodoval podle vlastního uvážení.

Radovan Síbrt (student FAMU, jeden z organizátorů protestů "FAMU na prodej")

1. To je součástí širší diskuse o tom, jestli česká společnost potřebuje umění, za které se jistá část kinematografie považovat může, a jakým způsobem by mělo být umění financováno.

Film má ale nevýhodu, že je finančně náročný, a tak se bez podpory neobejde. Alespoň ne ta část, která nemá čistě komerční ambici. A v tomto případě to zatím nevypadá, že by se mohl obejít bez podpory státu. To je patrné i z praxe řady evropských zemí. A jestli ho potřebuje česká společnost? Na to se těžko odpovídá. V poslední době jsem se setkal s názory, že spíš potřebujeme národní fotbalový stadion, a ten zase nepotřebuji já.

2. Ministerstvo kultury by mělo vyčlenit částku, která by každý rok plynula přímo do Fondu. Tak jako tomu je v případě Národního divadla, České filharmonie a dalších kulturních institucí a oblastí. Nemyslím si ani, že je něco nemorálního na tom, aby do Fondu přispívaly komerční televize, jako je tomu v některých zemích Evropy. Vytěžují veřejný statek, kterým je limitovaný vysílací prostor, a tak by se mohly alespoň nepatrně podílet na rozvoji zázemí, bez kterého by jen těžko existovaly.

3. Umím si představit, že by Fondu prospělo, kdyby jeho členy nevolili poslanci, ale komise složená například z představitelů vysokých škol, a to ne nezbytně pouze uměleckých. Stejně tak by nebylo špatné, kdyby do jeho chodu zasahovali spíš než představitelé různých lobbistických skupin, ať už televizí, distributorů, producentů atd., představitelé širší kulturní obce.

Speciální podpora debutů by měla zcela jistě existovat. Ale ne za každou cenu. Některé debuty se v minulosti podpořit nemusely. Ale to platí i o filmech již zavedených filmařů.

Marta Smolíková (ředitelka ProCulture/Otevřená společnost, o.p.s.)

1. Otázka by spíše měla znít, jak může film a audiovize vůbec existovat bez zákona v prostředí, kde i banány mají svůj předpis na zakřivení. A to u nás banány nikdy nerostly a nejspíš neporostou. Ano, potřebuje, a to i vzhledem k tomu, že okolní státy takové zákony už mají, přičemž mají mnohem více obyvatel, tedy i diváků pro distribuci svých filmů, a tedy i k udržení a prosazování vlastí kultury a kulturní identity. A to jsme v EU novou zemí, která si potřebuje svoji nejen kulturní identitu zachovat, ale navíc se prosazovat jako suverénní rovnocenný partner vyspělejších zemí západních.

2. Pokud mluvíme o finanční podpoře, je zákon k tomu ten odpovídající nástroj, a to ať už pro definování zdrojů, které mohou plynout z vlastního audiovizuálního systému, jako jsou různé odvody např. z lístku do kina, z reklamy, z prodeje audiovizuálních nosičů apod., nebo jako určení výše investic do filmové tvorby televizních společností apod. Pomoci mohou různé daňové stimuly pro investice do filmu, a to nejen produkčních společností. To vše jsou známé a v mezinárodním konkurenčním prostředí užívané nástroje. Rovněž však i půjčky a státní záruky se ošetřují legislativně. Koneckonců i na dálnicích se vybírá mýtné, pak např. ve Francii mohou mít ty nejlepší dálnice v Evropě. Ale když taková podpora je nedostatečná či neprosaditelná, což je náš případ, je na místě podporovat film ze státního rozpočtu, což se od roku 1989 stalo pouze jednou a mimořádně na dokončení filmů, které se roztočily za socialismu.

3. Aby podpora fungovala, musí být cílena do tzv. bílých míst a na progresivní projekty. To si ovšem může dovolit pouze zkušený poskytovatel se znalostí prostředí a schopností vybírat projekty, které odpovídají stanoveným cílům. O tom, co je to progrese ve filmu, se u nás moc nediskutuje, spíše tak o jeho přežití... a problematika filmu vůbec se bohužel jeví jako jedno velké bílé místo. Jinak obecně platí, že je třeba mít podporu dostatečně otevřenou a diverzifikovanou, aby se minimalizovalo protěžování určitých forem, jednotlivců či obsahových témat, což by v důsledku spíše než regenerativně působilo degenerativně.

Pokud chybí mladá režisérská generace a témata či formy se opakují, je třeba vypsat podporu pro debuty a podporovat nová témata a přístupy. Když máme režiséry a scenáristy, kteří jsou úspěšní – ať už co se týče domácích ocenění, návštěvnosti jejich filmů či úspěchů v zahraničí –, je dobré jim vytvořit podmínky, aby mohli pracovat dál a ještě lépe. Když máme solidní počet lidí pracujících ve filmovém průmyslu, kteří jsou konkurenceschopní a pracují na zahraničních zakázkách, je třeba podporovat a rozvíjet jejich kreativitu a profesionalitu v rámci dostatečně bohaté domácí tvorby, neboť ta jim umožní zachovat si autentickou tvůrčí identitu, která je oceňována a vyhledávána. Tak bych mohla pokračovat. Speciální, dobře definované programy existovat musí, poněvadž obecně či rozbředle formulovaná podpora se nevěrohodně posuzuje, v důsledku špatně vyhodnocuje a zpravidla je i málo efektivní. Nedomnívám se však, že problém vyřeší jeden bohatý státní fond pro film s jednou radou. Vedle něj musí existovat řada dalších možností a stimulů. Tedy nejde JEN o finanční podporu, ale o vytváření a podporu celého prostředí, a to jak institucionálního, ekonomického, legislativního a společenského, tak především dobrou kulturní politikou řízeného.

Miroslav Ševčík (ředitel Liberálního institutu)

1. Nepotřebuje.

2. Nepotřebuje zákonem definovanou finanční podporu.

3. Vyplývá z mé předchozí odpovědi.

Michaela Šojdrová (poslankyně Parlamentu ČR za KDU-ČSL, kandidátka na ministryni kultury ve vládě Miroslava Topolánka)

1. Český film potřebuje vlastní legislativu. Dnes ji má v omezené podobě, v zákoně o Státním fondu na podporu a rozvoj české kinematografie a v zákoně o audiovizi, kde se popisuje mimo jiné Národní filmový archiv. V něm se archivují nejen všechny české filmy, ale i zahraniční. Ukazuje se, že má-li být zachována původní česká filmová tvorba, potřebuje podporu z veřejných zdrojů. O tyto prostředky se někdo musí starat, rozdělovat je, kontrolovat jejich využití, podporovat distribuci takto podpořených filmů doma i v zahraničí, starat se o filmovou výchovu především u mladé generace. To vše by mělo být obsahem samostatného zákona o kinematografii.

Proto si myslím, že takový zákon potřebuje jak český film, tak česká společnost.

2. Již v předchozí odpovědi se zmiňuji o potřebě veřejné podpory českého filmu.

Ano: 1. Státní rozpočet, 2. povinné procento ze zisku těch, kteří české filmy uvádí, provozovatelé televizí, včetně veřejnoprávní televize, videopůjčovny.

Moje představa o podílu soukromých společností je vymezena neúspěšným pokusem, který byl tři procenta. Bude záležet na jednání s ostatním partnery, tři procenta je nejvyšší hranice, zřejmě příliš vysoká, ale dá se z ní vycházet.

Do zákona by se rovněž měla promítnout povinnost částečné návratnosti dotace v případě, že film začne být ziskový. To je ustanovení, které by posílilo záměr podporovat vlastní tvorbu, ne pro něčí zisk, ale pro samotnou hodnotu filmové tvorby.

3. Rozdělování podpory by bylo svěřeno odborné radě, která by měla mít své experty. Zákon sám by vymezil, ostatně již dnes částečně tak vymezuje, na jaké tvůrčí záměry mají být prostředky určeny. Domnívám se, že proporce jednotlivých podporovaných programů by si rada měla stanovit sama. Za vhodné považuji projednání těchto proporcí s orgánem, kterému bude rada zodpovědná, dnes je to Poslanecká sněmovny Parlamentu ČR.

Michal Bregant (děkan FAMU)

1. Ideální společnost žádné zákony nepotřebuje, neboť i v rámci boje o přežití jedinec respektuje svobodu druhého a pravidla slušného chování. Aniž bych považoval současnou Francii za ideální, je jisté, že tam se moc nediskutuje o tom, zda je národní kinematografie součástí kultury, nikdo se tam nemusí pokoušet lobbovat v její prospěch. Dokud česká společnost skutečně a autenticky nepřijme film do sféry kultury, zůstane kinematografie předmětem bojů, tudíž bude potřebovat speciální legislativu. Čím dál víc se mi zdá, že česká společnost film "miluje" a věrně sleduje, ale zároveň nenávidí. Vzpomínáte, co říkal Ivan Sviták ve filmu Karla Vachka Co dělat? Že filmaři byli vždycky taková šlechta... Zdálo se vám to tehdy naivní a zpozdilé? Obávám se, že na jeho slova dochází, byť v prapodivném paradoxu. A teď si to spojte s českou nedůvěrou (nenávistí) vůči šlechtě. O to přesnější musí být ta legislativa!

2. Z předchozí odpovědi vyplývá, že potřebuje. Zdroje? Nemá smysl vymýšlet procentuální rozložení zdrojů, neboť je to předčasné. Hledání zdrojů je společný úkol pro filmaře a politiky. (Předběžně jen pochybuji, že by byl princip solidarity uplatnitelný ve sféře audiovizuálního průmyslu.) Ale sebevědomá vláda, vědomá si svého úkolu v kontinuitě státu, nikoliv jenom v krátkém horizontu svého mandátu, posiluje hodnoty, které trvají, i když z toho neplyne bezprostřední prospěch. Proto musí aktivně ty zdroje hledat, vytvářet a stabilizovat. Zůstává film v gesci Ministerstva kultury? Pak je jasné, kdo se má postarat. Chápu obavy z vytváření komisí, ale komise není tajné bratrstvo: musí být srozumitelná, kontrolovatelná, odpovědná. Rozhodovat o dotaci pro umělecké dílo, třeba film, nemůže stroj, který se zdá být objektivní. Rozhodovat musejí živí lidé, schopní emocí. Představuju si nezamindrákované osoby, které chtějí sloužit dobré věci a dovedou diskutovat o tom, co a proč dělají. Takové osoby mohou být nadány rozhodovací pravomocí.

3. Za první republiky na tom byla domácí kinematografie nesrovnatelně lépe než za současného kapitalismu. Pominu-li jasnější hodnotové orientace (např. Slavínského filmy nikdo nevydával za díla mapující národního ducha či za strážce paměti), stát dokázal najít nástroje, jak podpořit producenty a autory, kteří se podíleli na kulturní profilaci českého filmu. Pro rozdělování peněz se musí najít způsob, který bude zcela jednoduchý, průhledný a provázený osobní odpovědností těch, kdo budou stát za každým rozhodnutím. Na Fondu a jeho Radě nevidím nic zásadně nepřijatelného – ale to je možná tím, že pamatuju časy, kdy v ní zasedal Andrej Stankovič a bylo tam veselo i vážno, o projektech se diskutovalo, bojovalo se o ně. Anonymní způsob hlasování se nezneužíval. Považoval bych za veliký pokrok, kdybychom se dokázali domluvit na početně mnohem skromnějším rozhodovacím grémiu. Ale to by se musely všemožné funkce v obecném povědomí odsvětit. Rakousko-uherská tradice říznutá komunistickým funkcionařením je pekelné dědictví.

A ještě něco: populační imploze nás brzy dovede do situace, že nakonec každý bude v nějaké komisi a nebude se moci vyhnout hlasování o svých vlastních projektech nebo o projektech svých kamarádů.