Film a cinefilie / Úvod k tématu

Cinefilií rozumíme lásku k filmu či slovy Antoina de Baecqua "určitý způsob sledování filmů, mluvení o nich a šíření tohoto diskursu".

V užším slova smyslu je pojem cinefilie spjat s obdobím 50. a 60. let ve Francii, kdy se kinematografie stala pro určitou skupinu lidí (včetně budoucích tvůrců nové vlny Truffauta, Godarda, Rivetta aj.) skutečnou vášní, privilegovaným způsobem trávení volného času, ale i vztahování se k realitě. Ve své vypjaté podobě se tak cinefilie stává pro své vyznavače až jakýmsi novým náboženstvím (jak píší de Baecque a Frémaux: "Temný kinosál byl často srovnáván s chrámem a je pravda, že ačkoli je cinefilie provozována v tom nejsekulárnějším místě, je poznamenána velkou religiózností svých ceremoniálů"). Cinefilní zápal pomohl k tomu, že se o kinematografii v druhé polovině minulého století začalo hovořit a přemýšlet hlubším a serióznějším způsobem než dříve, k tomu, že byla definitivně přijata jako rovnoprávné umění.

Cinefilie též vedla k přehodnocení dosavadních dějin filmu a objevení nespravedlivě zapomenutých či opomíjených tvůrců, k rozšíření nového, "zasvěceneckého" způsobu dívání se na filmy i nového způsobu jejich natáčení filmovými nadšenci detailně poučenými o historii filmu (viz francouzská nová vlna, americký nový film 70. let atd.). Na druhou stranu s sebou cinefilie ovšem přinesla i některá nebezpečí: sektářství, filmový fanatismus, utíkání před realitou do imaginárního světa, obsedantní posedlost určitými praktikami (například "svým" místem v kině). fetišismus ve vztahu k filmovým hvězdám obzvláště ženského pohlaví, ztrátu kritické distance, neuvědomělé propadání zmiňovanému náboženskému oparu, do nějž cinefilie tak ráda noří objekt své posedlosti, aby jej zvýznamnila. Jedna definice cinefila, dobře poukazující na jeho romantickou, poetickou stránku stejně jako na tu problematickou, pocházející od filmového historika Jeana Tularda, zní: "Cinefil je z definice úzkostné stvoření, které stále hledá nemožné."

Cinefilie není omezena na Francii 50. a 60. let, na tuto svou "klasickou" variantu. V trochu jiných, nicméně zároveň dosti podobných variantách se objevuje až do současnosti, koneckonců leckteří naši čtenáři, pisatelé i redaktoři s ní mají dost intenzivní zkušenost. "Nová cinefilie" bývá poznamenána určitou melancholií, pocitem, že jsme se cinefily stali (jak píše třeba Thierry Jousse) příliš pozdě – historická poučenost, která je od cinefilie neoddělitelná, způsobuje, že si cinefilové už od 70. let uvědomují, že zlatá doba cinefilie již pominula, že se už nebojuje o tolik jako v 50. letech, že nejsme tak semknutí jako tehdy, že film není natolik důležitým a výjimečným uměním jako tehdy (existuje mnohem víc způsobů trávení volného času). Otázka je, zda puristické smutnění po té "pravé cinefilii" (často spjaté výhradně s kinosálem a pohrdající sledováním filmů na televizní obrazovce) je opodstatněným, anebo zda jej není možno do určité míry chápat jako další z mytických, náboženských diskursů (v tomto případě o ztraceném ráji). jimž cinefilové rádi propadají.

Tato otázka na následujících stranách zodpovězena není a její vyřešení zůstává tedy na další úvaze vás čtenářů, ale několik jiných, spjatých s tématem cinefilie snad ano. Text nazvaný Šest pohledů na cinefilii je výběrem z několika zahraničních textů, díky nimž by se mělo trochu více objasnit, jaké praktiky s sebou cinefilie přináší, v čem můžeme spatřovat její "podstatu" i jak se proměňovala v průběhu let. Následující text od Zdeňka Holého a Zdeňka Hudce má formu manifestu poukazujícího na jednotlivá negativa cinefilie. David Čeněk ve svém článku poté objasňuje historický kontext oné zmiňované klasické varianty cinefilie v poválečné Francii. Otto Bohuš svým článkem o Divoké bandě poskytuje ukázku cinefilního způsobu čtení tohoto filmu a podobně rozhovor s filmovým výtvarníkem a znalcem Radimem Valakem, který rubriku téma uzavírá, může sloužit krom jiné jako příklad jistého druhu cinefilního přístupu k filmu.