Editorial č.68 / Autorství pohřbívané i zmrvýchvstalé
Přemýšlel jsem, co se stalo za těch pět let, co jsem byl v redakci Cinepuru, se zdejším – naším nebo i jen mým – psaním o filmu. V roce 2005 vzbudilo velký rozruch kritické vypořádání se s odkazem zemřelého Jiřího Cieslara. Těžko říct, proč v celé debatě-nedebatě tehdy úplně zapadla konkrétní argumentace ohledně bodů, jimiž se vyznačoval Cieslarův styl, a které – podle mého – vládly a dodnes vládnou českému kritickému diskurzu. Je zvláštní, že čím méně odborný styl psaní je, tím více podléhá minimálně třem až čtyřem předsudkům, jež nikdy neobstojí před důslednějším teoretickým rozborem a odkazem k historickým faktům.
Prvním předsudkem je víra v esenci filmu, jakousi pravou filmovost a možnost jemně vydestilovat a aplikovat jedinečné mediální kvality. Na základě této představy můžeme jednotlivá díla posuzovat jako více či méně „filmová“ a snadno tak například vidět „úpadek“ současné kinematografie vlivem komputerizace a digitalizace. Obvykle přitom ale zapomínáme na to, že filmy zažily svůj „úpadek“ zvukový (málo obrazového vyjádření), barevný (málo odstínů šedi a práce se světlem a stínem), širokoúhlý (malá hloubka pole), teleobjektivový (nahrazení přirozených jízd kamery zoomováním) atd. Film byl přitom vždy filmem, ale nikdy neexistoval ani jeden druh filmu ani jedna linie „pravějšího filmu“ oproti těm „nepravým“; film neupadával ani se nevracel do „správných kolejí“. Druhým předsudkem je mýtus teleologie média, tedy jakési předurčenosti k tomu vyvíjet se od tzv. primitivních podob k těm vytříbenějším. Obvykle se tento mýtus zhmotňuje v nepravdivých popisech nutného přechodu od stadia filmu atrakcí k narativní formě. Je to opět omyl, neboť kinematografie v jakémkoli svém stadiu obsahovala atrakce (a to i ve výsostně uměleckých, vytříbených filmech), a v samotných technických prostředcích nikdy nebyl předem potenciál k tomu něco vyprávět. Film se rozhodně nestal uměním proto a až tehdy, když začal vyprávět. Třetí a nejzažranější omyl a fetiš, jímž je zatížena a postižena kritika (a nejen zdejší), se týká víry, že skrze filmy rozumíme duši autorů-režisérů, nebo také, že filmy jsou přímo odrazem jejich duše či osobnosti, chcete-li. Všechny tyto předsudky jsou pak ve své „nejvznešenější podobě“ zaštítěny elitářským přístupem, který velí investovat interpretační úsilí (a to jak intelektuální výkon tak emoce) pouze do děl, která předem deklarují vysoké umělecké ambice a duchovní poselství – čímž se jen potvrdí oprávněnost předchozích tří bodů. V pokleslé podobě deníkové a internetové žurnalistiky pak zmizí vědomí povinnosti kultivovat sebe a čtenáře a jen se sortují díla jako více či méně zapadající do škatulky „správně dělaný film“.
Říkal jsem si, nakolik jsem se ve vlastním psaní dokázal racionálně vyhnout všem těmto předsudkům a mýtům, případně, zda jsem je jako redaktor dost důsledně mýtil.
Praxe mě naučila tomu, že při sebelepší vůli nelze ohlídat absolutní neosobnost psaní, a hlavně, že hranice mezi tím, co je korektní a co už šarlatánství, je dost tenká. Tatáž věta může být někdy chápána jako nemístná psychologizace, ale přitom může jít jenom metaforu shrnující, jaké postavení má určitý autor v kulturním diskurzu. Jinak řečeno: nikdy bych netvrdil, že nemá smysl zahrnovat do interpretace filmu samotného autora, a dokonce lze nakrátko redukovat autorství na osobu režiséra. Ale vždy člověk musí mít na vědomí, že nemluví o živých lidech, že jim nevidí do hlavy, ale mluví pouze o mediálně konstruované identitě, že pracuje s určitou autorskou legendou. Tu může zpětně dekonstruovat a reinterpretovat, ale vždy jde o pomůcku, jak přiřknout filmu určité významy. Člověk by neměl podléhat iluzi, že autorům rozumí, či dokonce lépe ví, co by měli dělat. Tedy: prostřednictvím konceptu autorství (který může mít mnoho stupňů – část vyvozená z díla-textu, část z kulturního kontextu) lze lépe chápat filmy, vytěžit z nich více, rozehrát jejich významový potenciál do šířky. Ale nelze díky filmům lépe chápat lidi, kteří za nimi stojí.
Troufám si dokonce říct, že stejně tak nelze odečíst téměř vůbec nic ze samotných recenzí či kritik o tom, jací lidé je píší. Psaní je vždy sebestylizace, která vás může v očích čtenářů učinit lepším či horším, ale žádné psaní neobsáhne osobnost člověka celistvě, protože, i kdybychom sebevíc podléhali postmodernímu pábení, člověk je víc než jazyk a text.