Najít rovnováhu mezi technologií a intuicí / Rozhovor s Agnès Godard

Agnès Godard je uznávaná francouzská kameramanka, mimořádně schopná zachytit intimní a emotivní momenty. Pohybuje se převážně ve světě nezávislého a uměleckého filmu, kde si může dovolit experimentovat s vizuální formou a narativní strukturou. Spolupracuje či spolupracovala s celou řadou režijních osobností jako Agnès Varda (Jacquot z Nantes, 1991), Ursula Meier (Dům u dálnice, 2008) či Claire Denis (Dobrá práce/Beau Travail, 1999, Nechce se mi spát / J'ai pas sommeil, 1994).

Její vizuální styl je často popisován jako poetický s využitím přirozeného osvětlení, což přispívá k vytvoření silného emočního účinu a pocitu autenticity. Schopnost pracovat se světlem a barvou je pro její rukopis klíčová; od chladných, melancholických modrých tónů po teplé, zlatavé odstíny večerního světla, každý výběr podporuje narativní a emoční kontext scény. Talent Agnès Godard spočívá také ve schopnosti zachytit texturu a detaily v obraze, ať se jedná o drsnou krajinu nebo jemnou lidskou pokožkou, což dodává jejím filmům až téměř haptickou kvalitu.

Agnès Godard je nejen technicky zručná, ale i hluboce intuitivní kameramanka, která dokáže vyprávět příběhy prostřednictvím obrazu s takovou citlivostí a nuancí, že její práce často překračuje tradiční hranice kinematografie. Její filmová fotografie tak představuje neustálé hledání krásy ve všednosti a schopnost vidět svět skrze objektiv s neobyčejnou empatií a zvědavostí. Tento rozhovor vznikl po workshopu, který vedla na FAMU v zimě 2023. Přestože se jednalo jen o jednoduché anketní otázky původně směřované na jinou platformu, její odpovědi jsou ale natolik inspirativní, že je rádi sdílíme se čteenáři Cinepuru.

Rád bych začal zdánlivě jednoduchou otázkou. Proč jste se rozhodla stát kameramankou?
Můj otec, veterinář, byl nadšený fotograf a filmař. Pořídil spoustu rodinných fotografií a filmů. Pořádal projekce každé 3-4 měsíce a já si je užívala. Bohužel zemřel mladý. Po jeho smrti jsem si uvědomila, že mně a mým bratrům vysvětloval řadu věcí skrze obrazy, ne slovy. Naučil mě, jak se dívat na přírodu. Žili jsme na venkově a otcova pozorování světla a přírody pro mě byla velmi emotivní. Pamatuji si, že jsem si jednoho dne řekla: „Co s těmi pocity mohu udělat?“ Později jsem si uvědomila, jak moc mé rozhodnutí stát se kameramankou souvisí s otcovými fotografiemi.

Jaká byla vaše první zkušenost s filmem?
Bylo to na filmové škole. Natáčeli jsme interiérové cvičení. Kamerou jsem sledovala ženu, jak jde celkem dlouhou cestou, vstupuje do místnosti a přichází k pianu. Byla jsem nervózní, bylo to tak intenzivní ovládat pohyb kamery. Žena si nakonec sedla za piano, režisér řekl „stop“ a já jsem viděla finální kompozici, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se ta žena za piano dostala. Nechápu, proč jsem byla tak vystrašená. Bylo to hrozné, protože jsem si myslela, že jsem ji možná přehlédla nebo něco takového. Možná to je důvod, proč jsem později byla tak soustředěná. Jak to říct? Pozorování scény skrz hledáček kamery pro mě bylo hypnotické.

Kterého kameramana nebo kameramanku považujete za svůj vzor? Kdo vás ovlivnil nejvíce?
To je obtížná otázka. Je tolik nejen kameramanů, ale i způsobů práce s filmovým obrazem, které mě ovlivnili. Oceňuji Henriho Alekana za jeho práci v černobílém filmu. Měla jsem také štěstí pracovat se Sachou Viernym, později s Robby Müllerem. Oba jsou mistry. Musím zmínit Gordona Willise. Když jsem v 70. letech viděla film Klute (Alan Pakula, 1971), byla jsem nadšená jeho kameramanskou prací.

Co vás nejvíc inspiruje?
Pozorování. Realita. V tom je všechno. Měla bych k tomu asi něco přidat. Čtení románů. Poslouchání hudby. Také čtení filozofických knih. Nejsem filozof, ale mám ráda práci morálního filozofa Vladimira Jankélévitche. Přednáší tak vášnivě, přemýšlí jednoduše, specificky. Pokaždé, když slyším jeho myšlenky, mám pocit, že doplňuji svou mysl a tělo energií na další den. Protože, abych se vrátila k mé první odpovědi, jeho filozofie je hluboce spojena s realitou a tím, jak se na ni dívat.

Kterou scénu ve své filmografii považujete za nejlepší nebo si jí nejvíce ceníte?
Vůbec není lehké na tuto otázku odpovědět, protože každá scéna tvoří část celého filmu. Není od něj odtržena. Například v Beau Travail  je scéna, kdy se na sebe dva lidé dívají – říkáme tomu duel du regard – a je v tom něco magického. Nemám pro to název, je to jako alchymie. Další scéna, kterou mám ráda, je ve filmu U.S. Go Home (1994), kde Grégoire Colin tančí na posteli. Je to natočeno v jednom záběru. Ale nevím... Během práce na filmu jste někdy spokojeni, někdy zklamáni. Vše je vidět zřetelněji až po finálním střihu. Pak můžete porovnat pocit, který máte z výsledku s pocitem během natáčení a posoudit svůj původní záměr. Nedávno jsem měla zajímavou zkušenost, když jsem dohlížela na digitalizaci filmu, který jsem natočila před asi dvaceti lety. Celý prožitek byl úplně jiný. Myslím, že jsem si to užila, protože jsem se zbavila úzkosti, kterou jsem měla při natáčení. Vždy jsem měla pocit, že bych mohla jít trochu dál. Že jsem se nějak naučila občas podstoupit riziko. Otázku „bude to fungovat?“ mentálně změnit na „jasně, pojďme to zkusit“.  I chyby vás mohou příjemně překvapit!

Které umělecké dílo na vás mělo v nedávné době nejsilnější dopad?
Poslední film Marca Bellocchia L'enlèvement (2023). Je to tak dojemný, inteligentní a aktuální film. Má něco, co mě uvnitř oslovuje. Italská expresivita. Nejen perfektní „souznění s kamerou“, ale všechno v tomto filmu je sjednocené a každý aspekt působí přirozeně. Je to pocta kinematografii.

Jaké jsou nejdůležitější vlastnosti nebo dovednosti kameramanky?
Předpokládám, že člověk, který si vybere tuto profesi, má svůj specifický důvod. Hledá cestu. Být sám sebou. Být odvážný. Být otevřený. Musíte vědět hodně, ale zároveň byste měli ke všemu přistupovat, jako byste tolik nevěděli. Musíte nechat inspiraci přijít k vám – ve spolupráci s režisérem – a být připraven ji přijmout. Nejdůležitější kvalitou by mohla být schopnost najít rovnováhu mezi technickými aspekty kinematografie a intuicí.

Jakou profesi byste si vybrala, kdybyste nebyla kameramanka?
Preference se mění s časem. Po většinu svého života jsem třeba nebyla zvlášť nadšená z divadla. Nicméně v posledních dvaceti letech jsem začala chodit a jsou okamžiky na jevišti, kdy ve mně herectví silně rezonuje. Říkám si: „Chtěla bych být tam, být hercem nebo herečkou.“ Ale to je asi jen příklad, abych ilustrovala, že odpověď na vaši otázku je obtížná, protože jsem nikdy vlastně neměla ambice být herečkou. Kolem dvaceti mě fascinovala fotografie a viděla jsem svou kariéru jako fotografka. Nebo možná dokonce jako reportérka – to bytí v centru dění. Dlouhou dobu je ale moje přání malovat.

A poslední, techničtější otázka. Jaká je vaše oblíbená kamera?
Doufám, že přijdou i další nové modely. Ale měla jsem opravdu ráda kameru Aaton-35. Dalo se s ní dělat cokoliv. Bylo to jako mít na těle rukavičku. Úžasná a jednoduchá. Zkonstruoval ji někdo, kdo nebyl jen inženýrem, ale miloval kinematografii. Jmenoval se Jean-Pierre Beauviala.