Barevné leporelo / Román pro ženy

Již třetí filmová adaptace románu Michala Viewegha okupuje naše kina. Po snímcích Báječná léta pod psa a Výchova dívek v Čechách je to Román pro ženy, ke kterému – bohužel – napsal na základě své stejnojmenné knihy i scénář sám náš komerčně nejúspěšnější spisovatel. Jeho zoufale nefilmové myšlení, zřetelné z jeho glosátorsky ironického typu psaní, nezachránil ani režisér, který pouze nenápaditě ilustruje knižní předlohu.

Neinvenčnost a předvídatelnost vyprávění, dodatečný zvuk, neustálý komentář hlavní hrdinky zdvojující to, co vidíme v obraze, a nadbytečné retrospektivy jinak lineárně vyprávěného příběhu, to jsou hlavní nedostatky tohoto barevného leporela. A to už ani nemluvě o tom, že Román pro ženy mohl být ostrou kritikou praktik našeho mediálního a reklamního světa, což se nestalo.

Celý příběh je zarámován prostorem kadeřnictví, kde hlavní hrdinka Laura vypráví oblíbené kadeřnici své milostné eskapády. Snad proto se celým filmem line Lauřin komentář, povětšinou naprosto nadbytečný, který často pouze opisuje to, co vidíme na plátně: například: "Jeffovy oči zmateně těkaly po učebně" – a opravdu, Jeffovy oči těkají po učebně!

Přebytečný komentář, přerušování příběhu návraty do kadeřnictví či krátké prostřihy na Lauřinu kadeřnici, která svými přehrávanými grimasami reflektuje duševní pohnutky hlavních hrdinek, jsou spolu s jakýmisi muzikálovými vstupy svíjejících se kadeřnic nepříjemně prvoplánové.

Film připomíná chladné hollywoodské trháky dělané na objednávku (sklízí také značný komerční úspěch), jde po přesně nastavené linii romantické komedie s nezbytným happy endem. Ovšem tam, kde se Vieweghovi v románu daří udržet ironický tón, se nám zde dostává jen zploštělého pokusu o lehkou žánrovou komedii, která však bohužel nevyniká ani vtipnými situacemi, natož dialogy, a celkový dojem nezachrání ani (jinak) poměrně kvalitní herci.