Těžké objímání s televizí

Výzva s obecným tématem Televize se v rozšířeném okruhu autorů Cinepuru odzrcadlila převážně v podobě mlčení, což lze interpretovat různě, nejspíš však jako znak obtížnosti nalézt perspektivu, z níž by šlo fenomén televize nahlédnout jak dostatečně obecně, tak konkrétně. Mnohé přístupy v přiblížení se k televizi převzaté z oblasti filmu selhávají, protože její nejvlastnější povahou je naplnění, ba přesáhnutí jedné staré kinematografické utopie: směřování k simultaneitě. Naplnění, až přesažení této životní obsese Abela Ganceho (k níž se ve své době neuvěřitelně přiblížil v polyekranech Napoleona) spočívá v tom, že televize naplňuje simultaneitu nikoliv v rámci relativních časů jednoho díla, ale v rámci simultánního spojení s realitou a jejím trváním.

Právě tím se telerealita a vše, co krystalizuje v jejím poli, tlustou čarou odděluje od kinematografie s jejími ústředními materiálními prvky, kterými jsou hra, souhra a napětí dějů generovaných jednotlivými, vždy už relativními intervaly času (tzv. záběry) a jejich sestavováním v sekvence a celé filmy. Pojem telereality však nelze redukovat jen na přímý přenos. Telerealita ustavuje nový vztah ke skutečnosti i v případě programů, které nejsou přímým přenosem: jak zmiňuje Jakub Korda v textu věnovanému především televizním žánrům, jedním z pravděpodobných důvodů přepínání programů – zapingu – je nalezení nové variace na setkávání se lidské mysli s neznámým, které fascinuje pouze do okamžiku poznání. Poznáním v kontextu telereality prvního řádu (tj. bez prvků interaktivity) tu však není míněn stav proniknutí do nějakých hlubších vrstev, ale rozpoznání žánrových znaků, které vede k zorientování a na něj vázanému uspokojení – a přepnutí na další kanál.

Již v tomto jednoduchém gestu je však obsažen zárodek interakce a (spolu)tvůrčího gesta, a to pomíjím sám akt zapnutí či vypnutí televizoru. Tim Groves ve svém textu rozvíjí koncept telefilie coby pokračování tradičního pojmu cinefilie, coby racionalitu překračujícího vztahu k médiu, instituci i jeho ikonám s jasnou konvergencí k zapojení se do vlastní tvorby (případně k vydávání časopisu, který je výrazem tohoto vztahu). Ostatně i filmová kritika a historie vděčí za objevení uměleckých kvalit tvorby řady autorů pracujících v hlubinách mainstreamových institucí právě cinefilskému přístupu a bude zajímavé sledovat, jestli se tato paralela nějak projeví i na fenoménu televize. V každém případě výzkum televize je dnes stále v mnoha ohledech v začátcích, mj. právě proto, že největší segment televizního toku zůstává mimo pozornost seriozního zájmu badatelů. V rozhovoru s Francoisem Jostem se ukazují možnosti překračování těchto předsudků volbou vhodných metod a především pomocí existence archivu televizního toku jako základní podmínky pro to, aby takový seriózní výzkum mohl vůbec začít. Můj text pak shrnuje obrysy vývoje televize ve vztahu k renesanci rétoriky a ve vztahu k společenským institucím i zájmům úzkých obchodních skupin, jejichž zpřítomnění televize ve svém půdorysu představuje.

Téma "televize" se může jevit stejně širokým jako téma "společnost", kde každý akt reflexe představuje úhel pohledu, který se celkovému obrazu může vždy jenom více či měně blížit.