7. festival francouzského filmu
Organizovat filmový festival pod záštitou politických institucí je určitě nevděčné a choulostivé, což každoročně dokazuje programová skladba Dnů evropského filmu. Festival francouzského filmu je dnes vlastně kulturně-politickou událostí (pořadateli jsou Francouzské velvyslanectví v České republice, Unifrance, Francouzské aliance, Francouzský institut v Praze, kino Světozor a Euro RSCG). Neměl by se asi jmenovat festival, ale přehlídka, kterou svým charakterem připomíná. Když jsem byl v roce 1996 poprvé na festivalu jako řadový divák, byl jsem nadšen, protože jsem viděl filmy, o kterých se ve Francii psalo jako o událostech roku (a ten samý pocit ve mně zanechal i stejný festival v Mexiku na podzim 2002). Navíc, aniž bych musel jet do Paříže, se ke mně dostala část kulturní atmosféry ze samého centra.
Tehdy to byla i podle názvu Přehlídka nových francouzských filmů, na níž bylo uvedeno jen deset filmů, ale pod nimi byli podepsáni např. Claude Chabrol, Claude Sautet, Jean-Pierre Jeunet a Marc Caro, Josiane Balasková, Patrice Chéreau, Daniele Dubrouxová nebo Régis Wargnier. V průběhu let se festival rozrůstal, měl větší ambice a slevoval z kvality. Postupně se začala opakovat vysvětlení, že není možné získat ten a ten film, protože se nedostává peněz, ale na druhou stranu bylo třeba uvádět více titulů. Také se stoupajícím počtem francouzských snímků uváděných do české distribuce se začala dramaturgie zaměřovat na předpremiéry. Vyústěním jmenovaných nešťastných tendencí byl letošní zoufalý program. Na obranu všech zúčastněných je třeba říct, že tato kulturní událost patří mezi ty nejlépe zorganizované, což se projevuje i na poměrně velké návštěvnosti. I když ještě neznám údaje o počtu diváků letošního ročníku, předpokládám, že došlo k poklesu už proto, že jsem si nikde nevšiml radostných zpráv o překonaných rekordech jako minulý rok.
Veškeré mé výtky mířené proti výběru filmů jsou liché v případě, že cílem festivalu má být udělat neplacenou reklamu českým distributorům, kteří potřebují upozornit na své zakoupené francouzské filmy. Což by bylo pochopitelné, protože v 80% případů jde o naprosté nicotnosti a propadáky (jako vzorový příklad poslouží snímek Šťastnou cestu v režii Jeana-Paula Rappeneaua, což byl největší komerční neúspěch roku 2003 ve Francii, a naopak Chouchou – miláček Paříže sice ve Francii překvapil, ale jen díky komice velmi svázané s francouzskými reáliemi). Pro mne byly vždy takovéto druhy přehlídek ukázkou uměleckého přínosu, mezinárodních úspěchů a vůbec rozkrýváním neznámých míst cizí kultury. Z letošních 27 snímků bylo osm filmů uvedených v rámci sekcí Pocty českému divákovi známých, neboť se již v distribuci objevily. Sice např. projekce filmu Bůh je velký – já ne byla vyprodána, ale to je jen důkazem dokonalé práce týmu, který dokáže udělat tak dobrou propagaci, že upozorní na film, kterého si jinak divák nevšimne, protože mu to reklama na komerční škvár nedovolí. Sekce DVD byla jen důkazem, že neexistuje žádný rozumný výběr pro český trh. Program byl sestavený ze záznamů několika koncertů a výrobků filmového průmyslu, o něž seriózní filmové periodikum ani nezavadí. Pak zbývá deset filmů, které by měly zastupovat produkci uplynulého roku. Pro mne osobně z nich byly zajímavé čtyři (např. nový film Oliviera Assayase Clean či Raymonda Depardona V soudní síni č. 10), nicméně Super Prohnilí a Double zero lze jen stěží obhajovat jako umělecky reprezentativní filmy.
Bezpochyby existuje mnoho důvodů, proč festival uvedl právě tyto filmy. Já bych raději uvažoval o promarněné příležitosti ukázat, že francouzský film nemá jen dva vyhrocené extrémy – trapné Double zero na jedné straně a pornografické Fuck me na druhé. Rok 2003 byl rekordním v počtu 212 vyrobených filmů (snad jen ve zlatém období francouzské pornografie 70. let bylo dosaženo tak vysokého čísla), což je určitě dostatečné množství, aby bylo z čeho vybírat. Možná u nás převažuje názor, že současná francouzská kinematografie je špatná a není konkurenceschopná. Nicméně čísla mluví o opaku. Je jen naší chybou, že žádný český festival se nevěnuje této produkci systematicky a neuvádí díla, která na sebe upozornila. Logickou alternativou se pak zdá Festival francouzského filmu. V jeho případě by určitě méně bylo více. Pokud jsou finanční prostředky omezené, stačilo by zaměřit se na pár nejvýraznějších počinů uplynulého roku, přičemž některé z nich lze odhadnout již před festivalem v Cannes, protože mnohé filmy začnou rotovat po festivalech, zvýší se jejich cena a získat pak takový exponovaný snímek není jednoduché. Jistě by nebylo na škodu zavést sekci tzv. films en exclusivité, kde by byl věnován prostor obnoveným premiérám a výročím vzhledem k tristnímu stavu retrospektiv na českých festivalech.
Ale samo o sobě by stačilo objevovat neindustriální produkci Francie a k tomu lze začít inspirací v programech světových festivalů. Současná francouzská kinematografie čerpá spíš než z Clauda Zidiho z takových osobností, jakými jsou Jean-Louis Comolli, Eric Rohmer, Jean-Marie Straub a Danie`le Huilletová. Bertrand Bonello, Eugene Green, Noémie Lvovskyová, Jacques Doillon, Arnaud Desplechin, Dominique Cabrerová, Sandrine Veyssetová, Philippe Grandrieux, Jacques Rivette, Jean-Luc Godard, Laurent Cantet, Raul Ruiz, Benoit Jacquot a další. Nemluvě o zařazení kontroverzního díla, jakým letos mohl být Eros Thérapie Daniele Dubrouxové. Koncepce festivalu by měla projít reformou, pokud nechce francouzský film diskreditovat. Je zbytečné tvořit jednu sekci jen z předpremiér, není-li možnost výběru, protože organizátoři nemohou ovlivňovat naše distributory, kteří jen zřídka sáhnou po výjimečném snímku. Avšak je-li francouzské velvyslanectví k něčemu takovému nuceno, pak je to jen ostudná manipulace, která nám nic nepřináší. Možná se za výběrem filmů skrývá ruka šedé eminence, o níž veřejnost neví. Ve svém textu o loňském festivalu jsem byl upozorněn ze strany velvyslanectví na dvě nepřesnosti. Proto článek zasílám audiovizuálnímu oddělení francouzského velvyslanectví, aby se organizátoři mohli vyjádřit k mým výhradám a já neměl pocit, že důvěřivý neinformovaný český divák je perla házená sviním, kdy těmi živočichy myslím všechny, kteří si vydělávají ať už výrobou nebo distribucí infantilních slabomyslných slátanin typu Double zero, Paleček či Gomez a Tavaréz.