Editorial č.37

Nesmírná rozsáhlost kinematografie nutí všechny, kdo se o ni zajímají, bezustání třídit, vybírat si ke zhlédnutí pouze něco, přičemž tradičně volíme filmy, jež jsou "dobré", a mimo pole naší pozornosti odsouváme ty "špatné". Tento postup je jistě praktický, ale zároveň i nebezpečný.

Na jedné straně nebezpečí tkví v pohodlnosti a omezenosti nás samých, v hrozbě, že se začneme utíkat už jen k bezpečným zážitkům (filmům stále stejných tvůrců, žánrů, typů.), hledat pouhé opakování toho, čím nás kdysi kinematografie zaujala, a uzavírat se před čímkoli jiným, čímkoli, co by nás mohlo vyvést z míry, nabourat nám naše ustálené divácké (zlo)zvyky. Na straně druhé je nebezpečnost procesu hodnocení a třídění filmových děl spojena s kulturním průmyslem, který se nám snaží "ulehčit" rozhodování a skrze mediální masáž nám vnucuje svá kritéria kvality (typu: kvalitní řemeslo, vysoká návštěvnost), která oceňují standardizaci a bezproblémově hladkou spotřebu výrobků, ale nijak nutně nesouvisejí se skutečnou uměleckou i zábavní hodnotou daných snímků. Hrozba vnucených kritérií kvality, falešné dělicí čáry mezi tím, co stojí a co nestojí za pozornost, kdy filmový průmysl z čistě ziskuchtivých důvodů diskredituje cokoli, co je příliš jiné, co překračuje (jeho) pravidla, poukazuje na zásadní důležitost otázky kritérií hodnocení. Uvažování nad tím, jaká máme kritéria, co je "chyba" a co ne (vedoucí též k přemýšlení o tom, co je v díle záměrné a co nikoli), je potřebné a leckdy i esteticky zábavné, a to navzdory či právě pro svou nekonečnost. Obrana před hrozícím ustrnutím nakonec totiž asi tkví v jediném: nepodlehnout žádným striktním, apriorním kritériím vlastním či vnějším a mít chuť stále znovu bezpředsudečně na sobě a na filmech testovat, co a proč funguje. S takovým přístupem je pak možné plně docenit ať chtěné či nechtěné kouzlo amatérských filmů nebo originalitu experimentálních snímků, ale také třeba filmy, které si více či méně explicitně pohrávají s energií "chyby": od snímků, které ze záměrného porušování pravidel těží parodický humor, surrealistické momenty či kritickou sebe-reflexi kinematografie (Soderberghův Hollywood, Hollywood, Ruizův Nájemný vrah aj.), až po rozrušující, rozpadající se filmy, které se vzdávají ideje (či iluze) celistvého díla, přičemž právě skrze své trhliny dosahují takových účinků na diváka – enigmatičnosti, ironického nadhledu nad sebou samými, emocionální intenzity atd. –, kterých by jinak nedosáhly (Assayasův Demonlover, Garrelův film Strávila tolik hodin pod reflektorem aj.).

Hlavní rubriku tohoto čísla věnovanou výše zmíněnému fenoménu jsme si pojmenovali jako "neumětelství ve filmu", abychom poetičností slova neumětelství poukázali na pozitivní potenciál, který v sobě filmové nedokonalosti skrývají. Shodou okolností se i v několika jiných rubrikách v tomto čísle objevují texty, které se tématu neumětelství nějak dotýkají, a dokazují tak jeho šíři: od článku o studentských filmech FAMU, jejichž půvab leckdy tkví v jejich mladé, ještě "neřemeslné" energii, přes text o snímku Post coitum, ukazující, že zajímavost tohoto filmu tkví mimo jiné i v jeho práci s trapností a pokažeností (sebe sama), až po text překvapivě odhalující fragmentárnost a nezáměrnost některých děl Jeana Renoira, tradičně vnímaných coby "dokonalá".