Editorial č.30 / Podzimní počítání
Číslo Cinepuru, které právě držíte v ruce, nese číslo 30, což jsme si dovolili jemně oslavit obálkou mozaikovitě upomínající na obálky čísel předchozích. Třicet čísel za dvanáct let (od roku 1991) se může zdát málo, nicméně byla období, kdy Cinepur vycházel třeba jen dvakrát do roka, a navíc je do onoho dvanáctiletého období započteno i několik let, kdy nevycházel vůbec. Všem, kdo vědí o mnohačetných proměnách redakce, celkové koncepce a finančních krizích (souvisejících se snahou udržet Cinepur "při životě" navzdory jeho ryze nekomerčnímu charakteru), jimiž tento časopis prošel, se myslím délka jeho existence bude zdát spíše až nečekaně dlouhá. Nebudu tu rekapitulovat dobrodružnou historii Cinepuru, které se koneckonců osobně účastním teprve dva roky (historii jdoucí od pražského studentského časopisu vydaného v nákladu 15 xeroxovaných kusů, přes čtvrtletník trochu trpící nedostatkem původních textů, až po současnou podobu dvouměsíčníku). Cosi o pestrosti četných proměn tohoto časopisu vypovídá snad už sám pohled na zmiňované obálky minulých čísel, jež - prostřednictvím výběru filmů a rozličné míry své aktuálnosti/abstraktnosti atd. - svědčí o změnách zaměření časopisu v tom kterém období.
Ale dost sentimentu (alespoň prozatím), obraťme se spíše k budoucnosti. Připravili jsme pro vás s tímto číslem dvě novinky, které by měly fungovat i do budoucna. Jednak naše internetová stránka, kterou naleznete na adrese www.cinepur.cz, dostala novou tvář, což se týká nejen její vizuální podoby, ale i lehké proměny toho, co přináší - mezi nové služby, jež nabízí, patří například možnost on-line diskuze. Druhou novinkou je zavedení rubriky týkající se videoartu v sekci kritik, jež by se měla průběžně objevovat i v budoucích číslech a vyznačovat provokující a inspirativní hranici (či průnik) mezi videoartem a kinematografií.
Od novinek v časopise odbočím k novinkám filmovým: na nedávno skončeném sedmém ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (mimochodem velmi podařeném) patřily mezi mé největší zážitky dva filmy, které mezitím vstoupily do tuzemské distribuce a o nichž jsme žel nestihli napsat již do tohoto čísla, ačkoli bezesporu patří k událostem podzimní sezóny. Prvním z nich je ve všech směrech překvapivý, bezeslovný debut maďarského režiséra György Pálfiho Škyt, jenž dokazuje, že v kinematografii může stále ještě vznikat něco skutečně nového (i když zároveň - v tomto případě - velmi poučeně čerpajícího ze zapomenuté vizuální síly němé kinematografie). Film vyniká citem pro vytváření strhujících mikro-událostí (dodávajících humor a napětí stejně tak závodu dvou broučků běžících po kůži jako škytání dědečka sedícího na lavičce), které sřetězuje podle zcela nečekaných narativních linií, přičemž osvobodivě mísí rozličné nálady i žánry. Druhým ze zmiňovaných filmů je český Sentiment Tomáše Hejtmánka, jenž v Jihlavě zvítězil (spolu s hravým slovenským snímkem 66 sezón) v soutěži o nejlepší středoevropský film. Film o Františku Vláčilovi se naštěstí zcela vyhnul nebezpečí, že se stane dalším z řady popisných oficiálních poct "předčasně zesnulým". Hejtmánkův snímek je křehkým pokusem vyvolat Vláčilův obraz - pokusem, který nicméně nezastírá nemožnost snahy navrátit minulost, a to jak při ztvárňování Vláčila Jiřím Kodetem (mistrně zpodobujícím Vláčilovu jadrnou, sarkastickou živelnost), tak při meditativních jízdách kamery v přírodě, jež s přiznanou nedokonalostí pouze lehce načrtávají "vláčilovské obrazy" - nikoli jako kopii, ale jako reminiscenci, jež se diváka dotýká ne "krásou obrazu", ale právě svým něžně smutným sentimentem, tím, co obrazu chybí.
Radost, kterou můžeme pociťovat nad některými českými filmy, je v tomto čísle vyvažována pocity daleko méně radostnými, jež v nás vyvolává porevoluční česká kinematografie obecně, kterou reflektujeme v rámci rubriky Téma. Vzhledem k tomu, že tomu zajímavému z české kinematografie se snažíme věnovat průběžně, rozhodli jsme se v rámci tématu soustředit především na "hlavní proud", kinematografii tzv. komerční (situace u nás je ovšem specifická tím, že konvencí plný mainstream - a existuje i cosi jako "festivalový mainstream" - se tu často rád vydává za umění.). Pokusili jsme se přitom vyvarovat pohledu apriorně negativnímu; koneckonců jsme velmi vzdáleni tomu chtít po kinematografii, aby byla pouze "vysokým uměním", vždy zcela novátorským a experimentálním ve formě i obsahu (zvláště když je zřejmé, že to esteticky nové v kinematografii se může odehrávat stejně dobře v rámci abstraktních experimentů jako v hollywoodských velkoprodukcích či televizních seriálech...).
PS: Příští, lednové číslo naváže v tématu na lehkou kontroverznost nynějšího - zaměří se totiž na filmovou kritiku, obzvláště tu českou.