Editorial 158

Některé filmové obrazy a scény mají magnetizující energii. Třeba finále snímku Rozhovor (The Conversation) Francise Forda Coppoly z roku 1974. Nenápadný expert na odposlechy se zálibou ve hře na saxofon v podání Gena Hackmana zdemoluje v narůstající paranoii, že je sám odposloucháván, svůj byt. Na konci sedí osamocený, rezignovaný, ztracený nad vytrhanými parketami. Filmařsky je tu všechno v bravurní souhře – včetně střídmého hereckého výkonu tiché zarputilosti Hackmana. Pětadevadesátiletý herec, který se už před několika desetiletími stáhl z veřejného života, nedávno zemřel. Je příznačné, že Antonín Tesař začíná svůj text věnovaný jeho herectví ranou filmovou vzpomínkou: „Jako první se mi vybaví scéna z katastrofického filmu Dobrodružství Poseidonu. Viděl jsem ji jako dítě a v paměti mi uvízla z celého filmu jako jediná nejspíš právě proto, jak v ní Hackman působí.“ Podle autora je právě tahle scéna klíčem k pochopení Hackmanových postav a jeho přístupu k nim. Text se věnuje i Hackmanovu významu pro Hollywood šedesátých a sedmdesátých let.

Jeho herectví ocenila v roce 1989 i porota festivalu v Berlíně. Cenu si odnesl za drama Hořící Mississippi. Dnešní Berlinale by nejspíš nepoznával. Za...