Hong Sang-soo a (ne)schopnost vidět čistě / What Does that Nature Say to You

Jihokorejský režisér Hong Sang-soo je stálicí berlínského filmového festivalu, který dnes končí. Autorský tvůrce si z něj odnesl již čtyři ceny - byť zatím nikdy tu hlavní -, poslední loni za film Nalezeno v překladu. Další ocenění je možná na cestě. Jeho novinka What Does that Nature Say to You patří k vrcholům jeho tvorby posledních let i letošní soutěže.

Zašpiněná stopa digitálního čipu, nízká kvalita, záměrně přepálená expozice a rozpixelované nápisy. Technická neomalenost je na první pohled nejpříznačnější prvek většiny režisérových filmů, jenž zde dotahuje k významové dokonalosti. Obzvlášť v době, kdy je hodnota audiovizuálních děl často redukována na kvalitu obrazu, působí Sang-soova díla jako zemitá demonstrace toho, že vycizelované obrazy nejsou všechno. Oproštěním se od zachycení vizuální dokonalosti může věnovat pozornost důležitějším věcem.

Vycizelované obrazy nejsou všechno

Hong Sang-soo hledá každodennost. Civilnost však nezrcadlí realisticky. Mikrosvěty a subsvěty postav jsou konstrukcí alternativní reality. Jeho filmy variují několik málo situací. Postavy jeho filmů v zásadě jen jedí, pijí a konverzují o všedních věcech. V drobných nuancích, ohebných replikách a trapnosti nachází pravdu a něco nepopsatelně lidského a ztotožnitelného. Neutuchající cyklení zdánlivě nepodstatných situací v jádru skládá naše životy i identitu.

What Does that Nature Say to You představuje jasnou kontinuitu v jeho tvorbě. Opět obsadil ansámbl svých stálých herců a hereček, s nimiž si buduje osobní pouto. Opět natáčel s titěrným štábem a scénář psal impulzivně za pochodu. Třicátník Donghwa přiváží svou přítelkyni Junhee autem do jejího rodného domu. Ten postavil její otec, rodina je na něj náležitě hrdá. I přes to, že pár tvoří již tři roky, Donghwa rodiče zatím nezná. To se mění, když na příjezdové cestě potkávají otce. Oťukávací konverzace vede k prosluněnému a lenivému dni, během něhož se Donghwa seznámí s celou rodinou své milé.

Donghwa opouští konformní zónu. Sang-soo do každého záběru propisuje nejistotu, kterou zadaní muži moc dobře znají. První setkání s otcem partnerky je vždy tak trochu krokem do neznáma. Premisa vybízí k problematice generačního střetu. Film k ní dozrává pozvolna a postupně, samotný střet jádro netvoří. Zatímco u snímků se stejným výchozím bodem je divák zvyklý vídat mezi dvěma muži třeskuté pnutí a ostrou konfrontaci - načež si k sobě hledají cestu -, tady muži zprvu nachází klid i souznění v rozhovorech prokládaných souhlasným kýváním hlavou.

O to trpčeji s touto prvotní harmonií Sang-soo v závěrečných segmentech nakládá. Vyklidněné potahování z cigaret, ochutnávání jídla či kochání se přírodou doznávají trhlin. Když sestra jeho dívky opakovaně zmíní Donghwova otce, vlivného a veřejné známého advokáta, vyplouvá na povrch zadržované a nedefinované trauma. Spí někde v temnotě nitra a stále silněji prosvítá při dalších variacích dialogů o ničem. Donghwa se chce ze stínu otce za každou cenu vymanit.

Co pohání naše životy?

Sang-soo mezi řádky klade otázky týkající se toho, jak žijeme. Ptá se, co individuální osudy žene kupředu. Staví proti sobě materialismem zatížený vztah minulé generace k tvrdé práci s cílem vydělat velké peníze a volnomyšlenkářské žití ve skromných podmínkách se základními potřebami mladší generace. Tu ztělesňuje právě Donghwa, aspirující básník, jakkoli tvrdí, že píše hlavně pro sebe. Jedni nachází požitek v přepychu, druzí v obdivování přírody.

Režisér každé straně měří stejně. U obou přístupů reflektuje určitou vyprázdněnost. Skrze postavu Donghwa zkoumá život v komplikovaném věku rané dospělosti, kdy mnozí zakládají rodiny. Ve výbušně laděném třetím aktu plně osvětluje ekonomické úzkosti. I když má Donghwa možnosti k privilegovanému životu, zdráhá se je využít. Je to na truc otci? Jde o pózu? Nebo to myslí upřímně? Větvení dalších konverzací otevírá dosud nevyřčené a pravděpodobně i neviděné skutečnosti ve vztahové dynamice zamilovaného páru. Je závislost na rodině ostuda?

Otec Jushee je zprvu laskavý a pohostinný ekvivalent cool tatíka. Slovní výměny mezi ním a Donghwou jsou podmanivě nádherné ve své ladné exekuci i těžkosti při hledání dalších témat k rozhovoru. Small talky otevírají upřímnost. Otcovo jednání ale začne čím dál více připomínat na oko přeslazený pracovní pohovor. Pudové nitro a názory postav posléze odhaluje alkohol. Až vyložené karty při popíjení dodávají filmu překvapivě smutný otisk lidské tvrdohlavosti, pohrdavosti a minimální snahy o porozumění.

Dvojsečná úloha nedokonalé a rozostřené estetiky spočívá v lidské (ne)schopnosti vidět čistě. Každý realitu a skutečnosti vnímáme jinak. Tento motiv umocňuje Donghwův vztah k brýlím, jež potřebuje k ostrému zraku, většinu času se mu však zavěšené pohupují na tričku. Detail implikuje, že imaginaci našich světů vždy ovlivňuje subjektivní prizmat. Sang-soo dlouhé jednozáběrové scény čeří transfokací. Její strohé a efektivní využití je zdrojem humoru i intimity. Prokazuje subtilní inscenační mistrnost a nevídaný cit pro plynutí času.

What Does that Nature Say to You je dalším poklidným zachycením emocionální bohatosti, kterou je možné nalézt díky umění. Předkládá mnohoznačné podoby neúspěchu. Jakkoli filmu nechybí soucit, nikdy se neoddá romantickým iluzím. V surovosti nádherných situacích postupně objevuje bolest. Křehce laskavý humor trpkne.

Hong Sang-soova tvorba vždy tak trochu zrcadlí sama sebe. Všechny jeho filmy vypadají na první pohled zdánlivě obdobně. Ambivalence, metaforická mnohoznačnost a drobné, původně nepatrné odchylky - podobně, jako tomu je v každodenních rozhovorech - z nich dělají unikátní díla.