Zahraj to znovu, Harte. Hledání pramenů nostalgie / Blue Moon
Americký režisér Richard Linklater se v tandemu s jeho dvorním hercem Ethanem Hawkem po více než deseti letech vrátil do hlavní soutěže berlínského festivalu. Komorní a důmyslnými monology prostoupený snímek Blue Moon na půdorysu životopisného zachycení ambivalentní osobnosti vyhaslého textaře unikavě reflektuje nostalgii.
Textař a bohém Lorenz Hart je dnes pozapomenutým jménem americké populární hudby. Se skladatelem Richardem Rodgersem v oparu jazzového věku tvořili jedny z nejpopulárnějších hitů i muzikálů. Blue Moon, nazvaný podle Hartovy slavné balady, začíná Hartovou nedůstojnou smrtí, kdy v temné a silným deštěm prosáklé uličce bloudí po jednom z jeho pověstných alkoholových tahů. Hektický životní styl dlážděný nekončícími pitkami a depresemi a přehlcený pomíjivými slastmi vyústil v jeho předčasnou smrt v osmačtyřiceti letech.
Hart se filmového životopisu dočkal již pět let po své smrti v roce 1948. Značně romantizující a skutečnými osudy jen volně inspirované drama Words and Music bylo součástí rozsáhlejší série studia MGM o osobnostech Broadwaye. Harta tehdy ztvárnil Mickey Rooney – „odrostlá“ hvězda dětských rolí. Tendenční biopic se drží žánrových konvencí a pokrývá celou životní dráhu portrétovaného, od superlativy opředené tvorby přes nešťastné lásky po závěrečný kolaps. Richard Linklater volí jinou optiku.
K čemu je umění?
Takřka jednoaktově zachycuje Harta roku 1943 po premiéře muzikálu Oklahoma!, který byl prvním dílem, jenž jeho bývalý spolupracovník Rodgers vytvořil s jiným textařem, konkrétně Oscarem Hammersteinem (začalo tím jedno z muzikálově nejformativnějších partnerství). Hart usedává v oblíbeném baru a začíná nekonečný monolog směrem k barmanovi. Přičemž do pomyslné konverzace postupně zapojuje ostatní, různorodě přicházející i odcházející postavy. Stominutová stopáž filmu se v zásadě drží reálného plynutí času. Tím provází neúnavný Hart, který postupně odhaluje svou zranitelnou osobnost.
Linklater v komorním prostředí kosmopolitního baru vykresluje vlastní interpretaci doby i rozvíjí intelektuální rozvahu o funkci umění. Stylisticky čerpá z břitkých dialogových přestřelek klasického Hollywoodu, jakkoli Hart ke slovu jiné moc nepouští. Zjevuje se tu bonviván, jehož pochodům porozumí jen málokdo, nejméně on sám. Pod slupkou manýristického a performativního muže, který nemilosrdně kritizuje právě viděný muzikál, se postupně vyjevuje zranitelné, lehce zakomplexované a vyhasínající nitro, jež se kromě alkoholu stalo obětí vlastních ambic.
Obě tváře umělce jsou upřímné. Film zákonitě stojí na výkonu Ethana Hawkea v ústřední roli. Herecky více než vděčnou úlohu ztvárňuje podmanivě a přesně. V teatrálním ladění hledá autenticitu. Nemilosrdně publikum dusí svými proslovy, jež jsou stejnou měrou otravné jako inspirativní, načež přechází do subtilní a utrápené polohy, kde dominují dlouhé pohledy plné prázdnoty a nejisté držení těla, kdy se původně velká a rázná gesta mění ve sklíčenou a rozklepanou figuru.
Tvůrci se vyhýbají fetišizaci čtyřicátých let. Volí neokázalost. Strohé záběrování a povětšinou statické rámování jsou zcela podřízené ústřední postavě. I přes obdivuhodnou slovní kadenci, s níž Hart přemítá nad podstatou umění, mezilidskými vztahy a silou slov, ale poskytuje publiku prostor pro vlastní odpovědi na prezentované teze. Ty Hart pak při konverzaci s lidmi, na nichž mu záleží, neváhá ohýbat, aby se jim zavděčil. Zprvu se zdá, že touží po uznání své tvorby. Toho se mu ale dostává ve velkém. Trápí jej, že ho nikdo neuznává jako člověka.
Osobnostní nekonzistence je v něm silně zakořeněná. Jde o muže, který začal žít přemýšlením o umění, představami o velkém díle a vysedáváním v baru víc než samotnou tvorbu. Zavírá se do sebe a iluzorní světy pomalu pohlcují ten skutečný. Linklater nemá ambice nepolapitelnou osobnost rozklíčovat. Plně ji pochopit ani nejde. Publikum staví do pozice nezúčastněných přísedících. Může se jen nechat se inspirovat, případně nesouhlasit a vyvozovat vlastní závěry.
Oklahoma!, jež se stala jednou z nejúspěšnějších divadelních inscenací vůbec, představuje svět, kde se vymýšlí falešná nostalgie po starých dobrých časech, jež jsou provázané s americkou identitou. Je umění cílící na bazální emoce méně hodnotné? A dokáže se podvratná, intelektuálně vyzývavá tvorba dotknout diváka více?
Blue Moon je důmyslný a inspirativní portrét. Předkládá univerzální otázky o životní kráse, kterou každý nachází v něčem jiném. Hart je jako nezastavitelný distributor myšlenek důkazem, že v cestě za jejím hledáním se můžeme jednoduše utopit. A nemusí to být jen na dně sklenice. Touha, láska a bolest mají mnoho podob, stejně jako vnímání konkrétního díla. Ačkoli postavy ve filmu uznávají Casablancu, každý má jinou oblíbenou větu a přisuzuje jim odlišnou důležitost.
Richard Linklater se téměř láskyplně vrátil k éře, jejíž několikrát zkreslený otisk přežívá na žloutnoucích fotkách a popraskaném celuloidu. Tentokrát však se značně trpkým nádechem – sledovat sebedestruktivní cestu alkoholika není nic vábivého. Mezi řádky pak režisér klade otázku, odkud skutečná nostalgie pramení. A zda se dá vůbec definovat. Skutečnost, že píseň Blue Moon, kterou Hart nesnášel, dodnes přežívá nejhlasitěji, Linklater kompenzuje iluzorním závěrem evokujícím nikdy nekončící vysedávání v baru s přáteli. Hart by se jen těžko někde cítil lépe. Nebo ano?