Číst význam v čase
Jednou jsem v knize Gillese Lipovetského narazil na zajímavý jazykový obrat „obraz bez paměti“. Snad to bylo v Říši pomíjivosti, kde se Lipovetsky v jeden moment jal podrobovat kritice povahu popkulturního hudebního videoklipu (toho času v osmdesátých letech 20. století). Ten je dle něj mnohdy postavený čistě na vizuální atrakci údiv budících, leč významu prostých obrazů (v tomto případě můžeme termín obraz ztotožňovat i s termínem záběr), jejichž bezobsažnost kamufluje hyperrychlá montáž. A byť se jako diváci cítíme být nějak stimulováni, rozhodně to není stimulace způsobená sdělením či informací překračující svůj utilitární dynamický účel. Někdo by i řekl, že toto je modus operandi videoklipu, který stále neochvějně funguje. Pouze se za těch čtyřicet let posunuly meze atrakce a údivu. Ale ostatně není funkcí videoklipu, aby zprostředkovával větší porozumění světu a snad to ani moc lidí neočekává. Ale já nejsem tvůrce videoklipů a u filmu mě zajímá, jak otevírá svět hlubšímu porozumění (anebo hlubšímu neporozumění).
A proto se vracím k Lipovetského obratu „obraz bez paměti“. Ačkoli se na první pohled může metaforická mnohoznačnost tohoto vyjádření (pro francouzské esejisty tak typická) jevit nejasně až nepochopitelně, pro mě jako...