Věc jménem Demi Moore a groteskní tělo na odiv / Substance
Pokud jde o hodnocení filmu Substance, hlásím se k táboru, podle nějž se tváří jako mnohem chytřejší, než ve skutečnosti je. Přesto, nebo možná právě proto, stojí za to přemýšlet o tom, proč se zrovna z něj stala taková událost. Substance je především triumf klinického body hororu, kterému se povedlo navázat na tvorbu Davida Cronenberga možná ne tak chytře, ale rozhodně chytlavěji než se to daří režisérovu vlastnímu synovi Brandonovi. Na rozdíl od jeho povedeného filmu o fascinaci těly celebrit Antiviral se totiž snímku francouzské režisérky Coralie Fargeat podařilo stát se dílem, které podněcuje veřejnou debatu.
Vše o těle
Zřejmě nejzajímavějším aspektem Substance je herecká účast Demi Moore. Téma filmu totiž do velké míry komunikuje s její kariérou. Herečka se neustále vrací právě k otázce nároků kladených na ženská těla v zábavním průmyslu i jinde. Rozhovory, v nichž prohlašuje natáčení Substance za „osvobozující“, nebo kde říká, že ona a další ženy, které se snaží dostát nesmyslným nárokům na tělesnou krásu, na sobě páchají „brutální násilí“, jsou nakonec mrazivější a dojemnější než film samotný.
Moore byla prakticky od počátku své kariéry známá tím, že „tvrdě pracovala“ na vlastním těle. Z mnoha příkladů shromážděných mimo jiné v její autobiografii Inside Out z roku 2020 je vypovídající například historie natáčení filmu Neslušný návrh. Moore před ním cvičila mnoho hodin denně, aby ztratila váhu získanou v nedávném těhotenství a měla dost sebedůvěry hrát před kamerou nahá. Nicméně režisér Adrian Lyne ji při prvním setkání naopak přinutil přibrat, protože údajně nechtěl, aby vypadala „jako chlap.“ Její pozdější role ve filmech Striptýz, G.I. Jane nebo Charlieho andílci: Na plný pecky mají do značné míry dokonce ženské tělo a způsob, jakým je „vypracované“ a vnímané veřejností, za jedno ze svých hlavních témat. Substance by se tak dala shrnout jako film, který v podstatě vyjadřuje to, o čem Moore mluví – je to film o násilí, které ženy na sobě páchají, aby dostály nárokům patriarchální společnosti, která jim vnucuje nedosažitelný ideál tělesné krásy.
Stejně výmluvné je ostatně i obsazení Denise Quaida do role zábavního producenta, který je ztělesněním patriarchálního útlaku. Další hvězda osmdesátých a devadesátých let totiž v poslední době stále silněji zabředává do konzervativních vod – objevil se ve filmu křesťanské režisérské dvojice bratrů Erwinových, kteří mají na kontě třeba anti-potratovou agitku October Baby, ztvárnil hlavní roli v oslavném životopisném filmu o Ronaldu Reaganovi a opakovaně vyjadřuje podporu Donaldu Trumpovi.
Tenhle ansámbl by ale mohl být o dost působivější, pokud by ho film dokázal lépe využít. Moore i Quaid jsou schopní herci, kteří zvládnou rozhodně víc, než jen sebezpytně zírat do zrcadla nebo pitvořivě přehrávat karikaturu slizkého chlapa. Obzvlášť vůči Moore je Substance svým způsobem macešská. Na jednu stranu vypadá, jako by jí byla šitá přímo „na tělo“, na druhou je ale frustrující v tom, že nedokáže herečku využít jinak než jako tělesný spektákl. Mnoho scén je postavených na předvádění vzhledu herečky po šedesátce, která je v mnoha ohledech pořád obdivuhodně „ve formě“, ale zároveň jsou na ní jasně patrné příznaky stárnutí. Po Moore se tu ve většině scén nechce o moc víc, než aby nastavovala kameře svou tvář, případně celé nahé tělo, a divák byl konfrontován s jeho nedokonalostmi.
Substance by mohla být obdobou hororů ze 60. let se stárnoucími hollywoodskými herečkami, jako snímky Co se vlastně stalo s Baby Jane? nebo Strait-Jacket. V nich sice herečky ztvárňovaly manické a patologické důchodkyně, ale často to byly také role, které dávaly hvězdám příležitost vlastními schopnostmi pojmout téma stárnutí a ještě jednou naplno herecky zazářit. V tom, jak se ve filmu potkávají herecké hvězdy různých generací, se Substance mohla blížit i klasickému dramatu Vše o Evě. Po režijním vedením Coralie Fargeat to ale vypadá, že si Moore a Margaret Qualley v roli její mladší verze vlastně jen dvě hodiny porovnávají tělesné křivky.
To je samozřejmě součást konceptu celého filmu. Zároveň ale platí, že takový koncept dělá z Moore znovu jen to, na co ji redukovala velká část veřejného diskurzu, který kolem ní kroužil v devadesátých letech – na tělo, u kterého si všímáme jeho předností a nedostatků.
Těžko na cvičišti, lehko na operačním sále
Podobně rozpačitý je i samotný formální koncept Substance. Film má minimum dialogů a komunikuje především pomocí intenzivních, okázale provokativních obrazů. Díky tomu lze přehlédnout některé zjevné nedostatky celého příběhu – v čele s otázkou, k čemu je vlastně pro hrdinku dobré pořizovat si vlastní mladší verzi, když s ní nesdílí společné zážitky, takže je to od začátku ve všech ohledech úplně cizí člověk.
Spíš se film blíží současnému psychedelickému arthouse hororu, konkrétně inspiracím Stanley Kubrickem ve filmech Nicolase Windinga Refna či Jonathana Glazera. I na estetice Substance nepochybně je něco naléhavého, působivého a inspirativního. Obrazy prostorných vykachlíkovaných koupelen, laboratorních prostorů, ale také injekcí a podivných roztoků zabalených do antiseptických obalů evokují prostředí plastické chirurgie a „zkrášlovacích“ klinických zákroků do lidského těla. Celý děj filmu, plný dlouhých záběrů injekčních vpichů či chirurgických řezů, by se dal vykládat jako noční můra založená na paranoidních představách o tom, co ošklivého se může stát, když tyto procedury prezentované úzkostně čistoskvoucí estetikou selžou.
Scény z koupelen, záchodků a bílých prostor kliniky jsou nesrovnatelně působivější než všechny repetitivní hypersexualizované záběry z videí aerobiku, které hlavní hrdinka a její alter ego natáčejí. V nich se naopak nejbolestněji ukazuje, jak polopatická a do sebe zahleděná dokáže Substance být. Ano, videa tu slouží jen jako záminka pro ukazování atraktivních žen ve dvojsmyslně lascivních pózách. Ano, je to ponižující a trapné. Zřejmý je i zvláštně monstrózní nádech – dvojnásob, je-li podobných záběrů hodně za sebou. Zároveň je ale na takových scénách nejvíce znát, jak málo toho vlastně Substance chce říct, a jak je vemlouvavě úporná v tom, aby své „sdělení“ doručila opravdu všemu diváctvu.
Gore makeover
Třetí potenciálně inspirativní prvek Substance je pojetí body horroru. Pokud režisérka diváka zrovna nenechává kochat se precizně barevně vyladěnými interiéry nebo jej nekoupe v trapnosti při sledování detailů nakrucujících se hýždí Margareth Qualley, je konfrontován s řadou výjevů groteskní tělesnosti. Zejména závěrečné scény, v nichž tělo hlavní hrdinky mutuje do vyloženě zrůdných forem, nabízí bohatou přehlídku prostetických speciálních efektů.
Podobné „creature features“ v hororové kinematografii zdomácněly od osmdesátých let s filmy jako Věc Johna Carpentera, Moucha Davida Cronenberga nebo Society Briana Yuzny. Také Substance sází na tyto maskérské efekty (prostě proto, že jsou pořád levnější a efektivnější než CGI), jež pro film vytvořil Francouz Pierre Olivier Persin, který se podílel například na klasickém francouzském krváku Uvnitř, artové fantasy Tina a Vore nebo seriálu Hra o trůny.
Substance je podobná opulentní přehlídka groteskních efektů jako trojice výše zmíněných filmů z osmdesátých let. Pokud její úspěch bude vést k novému zájmu o tenhle typ hororové podívané, bude to jedině dobře. Pozoruhodné ale je, jak groteskní tělesnost zapadá do celé koncepce Substance. O závěrečných scénách se příznačně píše jako o „gore makeoveru“ hlavní hrdinky. Zatímco termín gore označuje krvavé efekty v hororech, slovo makeover zdomácnělo zejména v zábavním průmyslu cílícím na ženské publikum a znamená radikální proměnu zevnějšku, obvykle k lepšímu. Existují reality shows zaměřené na makeover sociálních hereček či herců, ale stejným slovem se označuje i proces celkové přeměny, jíž procházejí hrdinky mnoha filmů pro dospívající dívky.
Substance je vlastně pozoruhodný film o makeoveru, ale ne ve vztahu ke speciálním efektům. Hlavní hrdinka totiž ze sebe udělá někoho jiného ve fázi, kdy se rozhodne stvořit své mladé alter ego – které je ale ve všech ohledech jiná osoba než ona sama. Zatímco v doslovné rovině nedává děj Substance valný smysl, alespoň metaforicky může fungovat jako obraz rozpadu osobnosti, kdy se hrdinčino nové tělo předvádí před ostatními, zatímco její stará tělesná schránka leží v tajné chodbě za koupelnou.
Co se ale „gore makeoveru“ v závěru filmu týče, není ničím jiným než efektním finále, které nakopne umdlévající tempo a nabídne pár extrémních obrazů, které jen znovu podtrhnou to, co z filmu čteme už od jeho prvních záběrů – že nesmyslné nároky na ženská těla dělají z lidí monstra.
Substance je zkrátka skutečně spíš zajímavá událost než zajímavý film. Její působivost spočívá v tom, že se jí daří dotýkat se důležitých aktuálních témat, kterým může sloužit jako argumentační reference. A potud je to i důležitý film. Jeho problém je ale v tom, že jakmile odvrátíme pozornost od toho, o čem film mluví, ke snímku samotnému, zjistíme, že nad rámec hrstky šokantních momentů a pře-estetizovaných výjevů tu není mnoho k vidění.
Substance (The Substance). UK, Francie, USA 2024. Režie a scénář: Coralie Fargeat, kamera: Benjamin Kracun, střih: Coralie Fargeat, Jérôme Eltabet, Valentin Feron, hudba: Raffertie, hrají: Demi Moore, Margaret Qualley, Dennis Quaid ad., 141 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 10. 10. 2024).