Uspět doma nebo venku? / Editorial 155
České filmy nejsou vidět na hlavních zahraničních festivalech, zněla dlouho opakovaná výtka na adresu tuzemské tvorby. Když se do hlavní benátské soutěže dostalo Nabarvené ptáče, byla to mediální událost. Dalo by se debatovat o tom, zda je vůbec nutné, aby filmy mezinárodně bodovaly, a zda není důležitější, když český film uspěje u domácích diváků, jako se to aktuálně povedlo snímku Vlny. Jedno nicméně nevylučuje druhé, každý tvůrce i producent mají jinou strategii a co funguje pro jednoho, nemusí být relevantní pro druhého. Mezinárodní festivaly ale představují stále jistý druh prestiže, a zatímco matadoři už je možná nemusí tolik řešit, jsou důležité pro začínající tvůrce, které mohou zviditelnit, dát jim do ruky argument, na nějž uslyší třeba fondy rozdělující peníze i dramaturgové dalších přehlídek, nebo je vybavit tím, co je možná nakonec nejcennější – kontakty a viditelností v širších sítích kinematografie.
Své by o tom mohly vyprávět třeba režisérky animovaných filmů Daria Kashcheeva a Diana Cam Van Nguyen, které obě prošly rezidenčním programem festivalu v Cannes. První poté, co získala za Dceru studentského Oscara a její další snímek Electra byl uveden v Cannes a získal cenu v Torontu, druhá poté, co její snímek Milý tati (2021) získal cenu například na festivalu Clermont-Ferrand nebo byl nominován na Evropskou filmovou cenu. Obě během pobytu v Paříži pracovaly na scénáři svého celovečerního debutu.
Bude zajímavé sledovat, co mezinárodní viditelnost udělá s trajektoriemi dalších českých tvůrkyň a tvůrců. Klára Tasovská například vyjela letos s dokumentem Ještě nejsem, kým chci být (kritika na s. 36) na Berlinale a od úspěšného uvedení cestuje v hektickém tempu z festivalu na festival. Animovanou drsnou romanci ze Žižkova Hurikán režiséra Jana Sasky vybrali organizátoři do soutěže prestižního Annecy, odkud si odnesla cenu publika pro krátký film. Vojtěch Strakatý doprovodil svůj snímek After Party do Benátek (sekce Orizzonti). A jak píše Martin Horyna v reportu z italského festivalu (s. 6), jeho umělecký ředitel Alberto Barbera ve filmu o dívce, která se musí vyrovnat s dluhy svého otce a exekutory v jejich domě, „našel silné zalíbení – festival ostatně After Party pozval v raných jarních měsících jako jeden z vůbec prvních filmů v programu“. Být dobře zapsaný u uměleckého ředitele není rozhodně málo. Vojtěchu Strakatému jsme jako jednomu z nastupujících talentů věnovali profil v čísle (s. 28). „Jak se šestatřicetiletý autor dokázal vyhoupnout z Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku (FAMO) až na italské Lido?“se ptá Petra Chaloupková.
Strakatý, který má v plánu heist film o bytové krizi Ze dna a zimní body horor Hatch in Hell, pak není jediný student písecké filmové školy, který má za sebou mezinárodní úspěch. Pavel Sýkora a Viktor Horák získali studentského Oscara – poprvé v kategorii hraný film pro Česko – za historický krátký snímek Krajan zasazený na sklonek druhé světové války a vystavěný jako drama v jedné chalupě, kde se sejdou vdovec a důstojník SS. Horák se Sýkorou aktuálně mimo jiné pracují na televizní minisérii.
Inspirativní čtení.