Úvod k tématu / Biopic
Životopisný film neboli biopic patří k nejtrvanlivějším žánrům v dějinách kinematografie. Jako jeden z „tradičních“ žánrů však zároveň uniká snadnému uchopení prostřednictvím obvyklé ikonografie – nelze jednoduše definovat jeho typické, opakující se znaky, jež by propojovaly různá díla do jedné soudržné skupiny. Nejzákladnějším společným rysem se může zdát alespoň to, že pojednávají o životě skutečné, veřejně známé osoby ze současnosti nebo minulosti. Ani tato definice však neplatí stoprocentně. Existují totiž životopisné filmy, v jejichž příbězích se snoubí osudy více reálných předobrazů, nebo dokonce životopisy falešné. Někteří z teoretiků se přesto pokoušejí vymezit skladebné rysy žánru (například klíčový motiv slávy v rámci vyprávění), rozlišovat jeho zvláštní kategorie (ženský a mužský biopic), případně zkoumat specifika jeho recepce (utváření povědomí o historických osobnostech či dějinných událostech).
Právě domnělé reálné jádro zajišťuje tomuto žánru dlouhodobou oblibu u publika a v důsledku i mezi producenty, kteří v životopisném filmu spatřují potenciál tržního a uměleckého úspěchu. O prestiži žánru svědčí novější i starší historie Oscarů – zlaté sošky si odnášely nejen samotné životopisné filmy, ale často i herci a herečky za ztělesnění historických postav. Popularita těchto snímků však může vést ke stereotypům či archetypům, respektive k uzpůsobování dramatizace životních osudů většinovému vkusu nebo dominující ideologii. S tím už přímo souvisí téma hranice mezi reálným a zkresleným, či přímo smyšleným, jež tvoří neodmyslitelnou součást úvah o životopisných filmech. Podněcuje také věčné diskuse, nakolik tato díla odpovídají, nebo neodpovídají skutečnosti, ačkoli hodnověrnost nemusí být za všech okolností záměrem. Namísto jasně identifikovatelných znaků tedy žánr provází soubor problémů a otázek, které si kladou i autoři a autorky následujících textů.
Jana Čížkovská přibližuje seriál Kafka (2024) jako dílo bořící tradiční kafkovské reprezentace, které čerpají z ustálených představ o vzhledu a povaze Franze Kafky a promítají se nejen do fikčních zpodobnění spisovatele, ale i do konstrukce hrdinů „kafkovských filmů“. Antonín Tesař se zaměřuje na životopisnou tvorbu režiséra Kena Russella, jehož filmy Milovníci hudby (1971) nebo Lisztománie (1975) jsou příkladem spíše neortodoxního přístupu k této žánrové kategorii–ať už z hlediska biografických faktů nebo modernistického formálního pojetí. Zcela z jiného úhlu nahlíží životopisný film Martin Šrajer, který odkrývá produkční historii Napoleona (1927) Abela Gance. Jedno z nejmonumentálnějších zpracování osudů slavného vojevůdce zůstává dodnes nekompletním dílem, kolujícím v mnoha variantách, což také komplikuje jeho plné (d)ocenění.
Siarhei Samusevichse ve svém textu zabývá asijskými filmy o legendách bojových umění, v nichž se proslavila i hvězda akčního žánru Jet Li. Fenomén posuzuje na základě míry historické přesnosti nebo naopak mytizace, která do těchto snímků z různých důvodů a v různém rozsahu proniká. Literární osobností téma začínalo a také jí končí. Jaroslav Pinkas nabízí úvahu nad trojím vykreslením životních peripetií Boženy Němcové. Filmy Horoucí srdce (1962), A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu (2005) i nejnovější televizní seriál Božena (2021) sice konstruují svou hrdinku odlišně, ale přesto tak jako kafkovské reprezentace ulpívají na některých zakořeněných představách o spisovatelské ikoně.