Nově sešité filmové monstrum / Caligula: The Ultimate Cut
Uvedení nového sestřihu filmu Caligula z roku 1979 provází legendy jak o původním filmu, tak o jeho nové verzi. Erotický kostýmní spektákl je prezentovaný jako unikátní dílo – „nejdražší nezávislý film všech dob“ a zároveň jeden z nejskandálnějších snímků historie. Nová verze s podtitulem Ultimate Cut má zase pověst počinu, díky němuž můžeme Caligulu konečně vidět tak, „jak ho tvůrci zamýšleli“. Všechna tato tvrzení je ovšem třeba brát s rezervou. Caligula v první řadě rozhodně nebyl v italské kinematografii sedmdesátých let zdaleka tak výjimečným počinem a jeho Ultimate Cut také nelze chápat jako plnohodnotnou rehabilitaci zneuznaného uměleckého díla. Film režiséra Tinta Brasse je mnohem spíš pozoruhodným reliktem doby svého vzniku a jeho ultimátní sestřih, za nímž stojí producent a historik Thomas Negovan, tenhle status jen nasvěcuje z jiného úhlu.
Role stvořitele a zároveň ničitele Caliguly v legendě o tomto filmu připadla americkému producentovi Bobu Guccionemu. Guccione je zakladatel pánského časopisu Penthouse a také de facto autor koncepce Caliguly, podle níž měl portrét starořímského tyrana být pojatý především jako výpravný erotický velkofilm. Spojení erotického magazínu a kostýmního dramatu může z dnešního pohledu působit kuriózně, ale v širších souvislostech zdaleka není tak zběsilé.
Za prvé, Penthouse pod Guccioneho vedením už předtím spolufinancoval několik filmů včetně neo noiru Romana Polanského Čínská čtvrť a hollywoodské satiry Den kobylek. Za druhé, Guccione zdaleka nebyl první, koho v sedmdesátých letech napadlo spojit erotiku a umění. Snímek vznikl na sklonku dekády, kterou odstartovalo Poslední tango v Paříži Bernarda Bertolucciho a série sexuálně explicitních adaptací literárních klasik od Piera Paola Pasoliniho završená skandálním Saló aneb 120 dnů Sodomy.
Dekáda pak pokračovala Velkou žranicí, Nevinným a řadou dalších filmů, v nichž se umělecké aspirace kloubily s lascivními či šokujícími výjevy. Tenhle pohyb odstartoval už v šedesátých letech v souvislosti s takzvanou sexuální revolucí a kromě společenských příčin měl i ty ekonomické: nahota či explicitní násilí poskytovaly tvůrcům mimo Hollywood tržní výhodu, protože velká filmová studia byla z hlediska jejich zobrazování mnohem zdrženlivější než evropské (ale třeba i japonské) produkce.
Prohraný zápas
Caligula je vlastně zajímavý zástupce těchto trendů. Tváří se totiž zároveň jako prestižní produkce s nákladnou výpravou, hvězdným obsazením a uměleckými ambicemi, ale už jeho námět svádí k tomu, že budeme sledovat především přehlídku krutostí a nahoty. S tímhle nastavením se film pere od samého začátku a zápas nevyhraje ani po téměř pětadvaceti letech ve svém Ultimate Cutu. Problém je určit, kdo má být vlastně onen autor, jehož představy má nová verze naplnit.
K napsání scénáře Guccione najal slavného spisovatele Gore Vidala, nicméně jeho první verzi zcela odmítl, protože překypovala homosexuálními erotickými scénami, zatímco údajně jediná heterosexuální soulož na plátně se měla odehrát mezi Caligulou a jeho sestrou Drusillou. Vidal pak text několikrát přepisoval, ale ani jeho finální verze neuspokojila najatého režiséra Tinta Brasse. Ten ji prohlásil za buržoazní spisek stárnoucího arteriosklerotika a sám scénář výrazně přepsal.
Uvažujeme-li o arthousové erotice v evropské kinematografii, je i Brass pozoruhodná figura. Začínal v šedesátých letech jako avantgardní režisér, který na sebe upozornil především extravagantní popartovou hříčkou L'urlo z roku 1970. Bezprostředně před Caligulou ale natočil podobně pojatý erotický historický film Salon Kitty o veřejném domě pro elitní nacisty v Berlíně za druhé světové války. Po Caligulovi se začal specializovat na erotické filmy, kterých v následujících třech dekádách natočil celou řadu.
Je ale Brass oním autorem Caliguly, jehož vizi Ultimate Cut rehabilituje? Stěží. Byl totiž také najatý jako režisér, který sice měl pověst excentrika a vědomí, že točí skandální materiál, mu rozhodně nebylo proti srsti, ale zároveň nebyl v pozici auteura realizujícího vlastní vizi. V téhle pozici totiž byl paradoxně sám Guccione: jako tvůrce celé koncepce, jako ten, kdo angažoval Vidala i Brasse a revidoval výsledky jejich práce, a kdo platil stavbu obřích a nákladných studiových setů antického Říma, v nichž se film natáčel… A on měl také pod kontrolou finální sestřih filmu a kontroverzní dotáčky, které popudily Vidala, Brasse, ale i největší herecké hvězdy filmu.
Guccione Brasse nenechal ani film dostříhat a dokončil postprodukci sám. Ve spolupráci s jiným režisérem bez vědomí původního štábu pak natočil několik nových hardcore pornografických scén, které připojil k finálnímu sestřihu. Caligula zkrátka a dobře nikdy nebyl autorský film – je to fanfarónský projekt nezkušeného producenta se zázemím v erotickém průmyslu a ambicemi natočit antický velkofilm. A teprve tímto prizmatem chápání začne být zajímavým, i když rozhodně ne dobrým, filmem.
Těžko říct, kdo z tvůrců Caliguly si během natáčení upřímně myslel, že to, na čem se podílejí, je umělecký film. Snímek sestává víceméně ze dvou typů scén. V prvním skupina lidí či jednotlivec stojí či rozvážně popochází po velkolepě vyhlížejícím setu a deklamuje své repliky. Ultimate Cut těchto scén obsahuje víc než původní sestřih. Zatímco u původní verze tvůrci vybírali jetí, kde Malcolm McDowell předvádí co nejintenzivnější kreace, v novém sestřihu jsou herecké projevy všech zúčastněných celkově tlumenější. Vlastně, vhodnější slovo je strnulejší. Pokud se v Caligulovi zrovna neodehrávají zvěrstva, působí jako utahané a statické divadelní představení, kde navíc od herců neustále odvádějí pozornost monumentální kulisy, do nichž jsou jejich akce a promluvy zasazené.
Představa, že velikost samotného Říma přerůstá všechny postavy, které jsou v jeho zdech jakoby uvězněné, v něčem odpovídá příběhu tyrana, který rebeloval proti pořádkům šílenými egoistickými excesy, ale nakonec byl stejně systémem odstraněn. V Caligulovi ale působí spíš jako nezáměrný důsledek Guccioneho velikášství než jako inscenační záměr, který by byl nějak rozvíjen.
Co se dynamiky týče, film v podstatě stojí a padá na hereckém výkonu Malcolma McDowella. Osou Caliguly měla být proměna hlavní postavy v krutého šílence – dokonce i hlavní slogan filmu zní „Absolutní moc korumpuje.“ Jediný vývoj, který ale v protagonistovi vidíme, spočívá v intenzitě. McDowellův Caligula je od začátku evidentně vyšinutý a jak tříhodinový film postupuje, tak se jeho šílenství jen stupňuje.
Generátor šílenství
Mnoho scén je postavených na tom, že Caligula někam přijde a naruší stávající řád svým teatrálním vystupováním a krutým či groteskním nápadem. McDowellova postava tu má roli náhodného generátoru šílenství – je to v podstatě exploatační ekvivalent komediální figurky, která vyvolává chaos, kdekoli se objeví. Podobnou úlohu měl i v Mechanickém pomeranči, ale tam byla poloha manického, asociálního a sadistického komika zasazená do adekvátnějšího rámce. Tady prostě Caligula jen dokola oživuje totálně zmrtvělý Řím a nakonec ho ubodají mečem.
O Negovanově verzi se také píše, že dává daleko větší prostor McDowellovým hereckým partnerkám – Therese Ann Savoy a především Helen Mirren, která je na plátně mnohem déle než v Guccioneho originálu. Problém je, že tu nemá o moc větší prostor uplatnit své herecké schopnosti. Obě herečky, stejně jako všechny ostatní ženské figury, totiž slouží především k tomu, aby ukazovaly svá nahá těla, případně snášely tyranovy kruté rozmary, nebo si nad nimi alespoň vyměňovaly šokované pohledy. Většina scén je pojatá tak, že ostatní postavy slouží jako pasivní kompars k McDowellově efektní one man show. Jediný, kdo mu dokáže sekundovat (protože jeho postava je také „větší než život“), je Peter O'Toole v roli Caligulova nevlastního otce Tiberia. Svého stárnoucího císaře s tváří pokrytou boláky pojímá jako přestřelenou karikaturu dekadentního mocnáře, který má v podstatě za úkol hrdinovi nastavit laťku, kterou on bude muset svými kousky překonávat.
Jít za hranu
Při sledování 178 minut Ultimate Cutu tak možná dokonce zalitujeme, že z filmu byly vystřihnuté hardcore scény římských orgií, které Guccione dotočil s jiným štábem. Bez nich totiž není Caligula příliš přesvědčivý ani jako erotický spektákl. Některé nápady, jež snad měly působit rafinovaně – jako Tiberiův harém plný exotických sexuálních hraček –, dnes vyznívají buď trapně, nebo úsměvně. Samotná přehlídka nahých těl jen následuje estetiku exploatačních filmů ze sedmdesátých let, které se točily v mnoha zemích a řada z nich je po všech stránkách důmyslnější. Erotika je v Caligulovi vždy spojená s úzkostným pocitem ohrožení nebo přímo s mučením. Což ale jen podtrhuje, že celý projekt od začátku kalkuloval s exploatační podívanou spíš než autorskou vizí.
Guccioneho verze je ve finále vlastně pozoruhodnější, protože se odvážila jít za hranu. Caligula totiž ve své době skutečně byl unikátní film. Jeho jedinečnost ale spočívala právě v tom, že tu hvězdy jako McDowell, Mirren nebo O'Toole vystupovaly ve výpravném historickém dramatu, kde ale zároveň bylo možné vidět pornografické scény i brutální výjevy, jako je scéna s obřím strojem na sekání lidských hlav.
Snaha posouvat hranice toho, co může být v mainstreamu zobrazováno v oblasti sexu a násilí, provází celá sedmdesátá léta. Do téhle míry se ale spojovat pornografii a exploataci s výpravným dramatem na pomezí mainstreamu a uměleckého filmu odhodlal málokdo. Je zcela pochopitelné, že na Guccioneho film kritika reagovala se směsí pohoršení a pohrdání. Stejně pochopitelné je, že díky své jedinečnosti postupně získal „kultovní“ status. Ultimate Cut vlastně jen zdůrazňuje výjimečnost původní verze – je na něm totiž ještě lépe vidět rozháranost celého projektu, který byl od začátku předurčený stát se filmovým frankensteinovským monstrem.
Caligula: The Ultimate Cut. USA 2023 (původní verze Itálie, USA 1979). Autor nového sestřihu: Thomas Negovan, režie: Tinto Brass, scénář: Gore Vidal a další, kamera: Silvano Ippoliti, střih: Aaron Shaps, hudba: Troy Sterling Nies, hrají: Malcolm McDowell, Helen Mirren, Teresa Ann Savoy, Peter O'Toole, John Gielgud ad., 178 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 3. 10. 2024).