Na Vlnách emocí / Vlny
Film Jiřího Mádla Vlny vyvolal v Česku značný divácký i mediální zájem. Jeho popularitu následně stvrdila i Česká filmová a televizní akademie, která snímek vyslala jako tuzemského zástupce do souboje o nominaci na Oscara. Pod vrstvami epických historických momentů, osudů silně heroizovaných postav a populární hudby ale Vlny příliš hloubky neskrývají.
Dějový rámec Mádlova dosud nejambicióznějšího projektu je jednoduchý. Už z úvodní sekvence se dozvídáme, že zatímco Sovětský svaz drží země východní Evropy ve svém područí, obyvatelé podrobených států se obracejí k nejrozšířenějšímu médiu doby – rozhlasu. Z československé rozhlasové divize je to Redakce mezinárodního života, která je ve vyprávění poslední baštou ideálů svobody i zbytků žurnalistické etiky v Československu 60. let. Mezi novináře a novinářky se roku 1967 na pozici technika dostane protagonista Tomáš Havlík. Poměry v Československu se v rámci pražského jara uvolňují a členové redakce oslavují konec cenzury. Nejen hlavní hrdina si však brzy bude muset vybrat, na jaké straně dějin vlastně chce stát.
Mádl ve dvojroli režisér-scénárista své drama natočil jako přiznaně kolektivní film. Redakci a její členy, které tvoří směs fiktivních postav a osob inspirovaných skutečnými novináři, prakticky nepoznáváme nad rámec jejich archetypálních rolí. V interpretaci historických momentů toto pojetí funguje dobře. Problém nicméně nastává ve chvílích, kdy od sebe Mádl postavy odděluje a pokouší se divákům předat dílčí příběhové linky. Vyloženě násilně v tomto kontextu působí vztah protagonisty se zahraniční zpravodajkou Věrou Šťovíčkovou. Nadbytečná romantická linka se skládá z několika kostrbatých dialogů a jednoho společného tance a příběh prakticky nikam neposouvá. Lhostejně působí i nevyhnutelné rozdělení páru, jehož podstatu nebyla šance pochopit. Obdobně distancované jsou i dílčí osudy dalších novinářů, kterým se režisér okrajově věnuje. Schematické zůstávají i motivace a rozhodnutí aktérů.
Černobílí zrádci
Vlny jsou tak výrazně kontrastují vůči Mádlově ostatní tvorbě. V hořkém dramatu Na střeše i dřívější komedii Pojedeme k moři jsou pro režiséra klíčové právě pohnutky jednotlivých postav a jejich vzájemné vztahy. Svoji novinku ale staví především jako žánrový velkofilm a na jednotlivé články děje příliš nebere ohled. Čestné postavy dělají odvážné věci, protože byly představeny jako hrdinové. Až na pár výjimek neřeší žádná větší dilemata a správné jednání je pro ně čistě pudová záležitost. Naopak zrádci (a že je poznáme na první pohled) se chovají bezcharakterně, protože je to integrální pro příběh. Náznak morální ambivalence ve filmu alespoň částečně zastupuje samotný protagonista, který po přijetí do redakce podepisuje spolupráci s StB. I jeho motivace k donášení dalším agentům je ovšem čestná – chce především ochránit svého bratra, kterého má po smrti rodičů v péči.
Vlny jako každý historický snímek pracují s určitou mírou zkratky. Samotný Mádl přiznává zjednodušení, zdůrazňuje ale, že se ve filmu neobjeví nic, co by se skutečně nestalo. Některé historické momenty upozaďuje, jiné mírně převrací tak, aby pro členy redakce vyzněly lichotivěji a pro diváky atraktivněji. Nejvýraznějším zásahem do dějin je pravděpodobně pasáž naznačující, že Antonín Novotný abdikoval zejména kvůli investigativní práci členů ústřední redakce. Historické fabulace i zkratky jsou však v rámci dramatizace logické. Vyloženě redukujícího zobrazení se ale dostává samotné redakci, jejíž členové jsou podle filmu posledními apoštoly necenzurované pravdy.
Už samotný plakát s typicky superhrdinským rozložením postav napovídá, jak na ně Mádl pohlíží. Za Redakcí mezinárodního života stojí ve filmu prakticky celá občanská společnost. Lidé rozhlas poslouchají doma, v nemocnicích, v koupelnách, dokonce se hromadí v kostele okolo oltáře s rádiovým přijímačem. A po výzvě o podporu svobodného vysílání se celá budova Československého rozhlasu automaticky rozezvučí telefonáty oddaných posluchačů. Proti redakci naopak brojí ploše vykreslený komunistický režim proudící z brutalistické Moskvy. Zatímco na jedné straně jsou studenti, rodiny a živí lidé, na straně druhé je němá masa Veřejné bezpečnosti, stárnoucí soudruzi, odpudiví agenti a všemocný Sovětský svaz.
Neschopnost popisovat historické hrdiny jako komplexnější osobnosti překračující jasnou škálu mezi dobrem a zlem je přitom symptomatickou záležitostí českých historických filmů. A přestože prostoru pro změnu stávajícího pohledu byla spousta, Vlny jen pokračují v ustálené tradici. Skuteční rozhlasoví pracovníci byli v šedesátých letech často zapálení členové KSČ, nikoli štvanci a disidenti bojující proti komunismu. Informace o politické příslušnosti rozhlasových pracovníků ve Vlnách přesto zazní vlažně. Milanu Weinerovi, vedoucímu Redakce mezinárodního života, je v jedné scéně sděleno: „Jste komunista, tak to sakra ukažte.“ I tato věta však působí spíše jako výhrůžná deklarace než jako fakt. Snímek se nedokáže vyrovnat s tím, že by novináři věřící v socialismus zároveň obstáli jako kladní hrdinové, a namísto toho bezpodmínečně potlačuje jejich politické ideály.
Záměrné upozadění politické příslušnosti československých redaktorů je jen dalším z důkazů, že česká kinematografie s komunistickou minulostí a jejím zobrazením nadále bojuje. V extrémnější rovině to ukázal například loňský Muž, který stál v cestě Petr Nikolaeva věnovaný osobě Františka Kriegela. Historický film s faktem, že Kriegel byl komunista i prominent stojící u zrodu Lidových milicí, pracovat nedokáže a soustředí se pouze na to, že nepodepsal moskevský protokol. Postavě složitého muže a politika pro jistotu ještě vkládá do úst schematické deklarace jako: „Ten náš komunismus, to byla cesta vod čerta k ďáblu“ nebo „Já jsem chtěl budovat demokracii, a ne diktaturu“. Že se socialistickou estetikou lze pracovat komplexněji, přitom ukázal například seriál České televize Volha a zejména jeho hlavní hrdina Standa Pekárek.
Vlny se tedy jako žánrový historický velkofilm nedokážou opřít o své hrdiny ani o příběhové zvraty, proto stavějí především na emocích. Mádl se nemůže vydat cestou Pelíšků nebo Rebelů, ve kterých invaze vojsk Varšavské smlouvy působí jako hmatatelná rána do života pečlivě vykreslených protagonistů a jejich rodin. Emoce ve filmu vyvolává obrovským množstvím archivních záběrů, které barví a propojuje s nově natočenými pasážemi. Mádl ví, že se nemusí příliš snažit, protože záběry dlaní, které se snaží odtlačit tank, nebo vzdorujících obyvatel Prahy tváří v tvář vojenské přesile zafungují samy. A navzdory tomu, že s unikátním materiálem nakládá obdivuhodně, ani v této oblasti nejde o vyloženě inovátorský přístup. Podobně s archivními záběry pracovaly už filmy jako Anglické jahody Vladimíra Drhy nebo Nesnesitelná lehkost bytí Philipa Kaufmana.
Příběh, který potřebujeme
Druhá strategie, jak v divácích probudit požadované reakce, spočívá v použití hudby. Ta zpravidla doslovně dokresluje dějový zeitgeist, jako když při pádu prezidenta Novotného a vzestupu Alexandra Dubčeka zpívá hlas Heleny Vondráčkové: „Běž, a když chceš, tak se taž, / komu zvoní tato hrana. / Tobě, tak zachraň, co máš.“ Pokud tak nečiní, pak ve filmu opakovaně funguje jako indikátor pohody, která je záhy narušena krutým střetem s realitou. Na večírek za tónů americké kapely The Monkees vtrhne StB a zadrží jednoho z novinářů, milostné škádlení během písně Povídej zase naruší vpád tajné policie do redakce. Prominentní hudební složka sice umocňuje živelnost snímku, jako explicitní návod k tomu, co má divák prožívat, ale nestačí.
Všeobecné nadšení z filmu Vlny je spíše výsledkem debaty o kontextu dějin a dnešního pohledu na ně než hodnocením estetických funkcí snímku a jejich (ne)naplnění. Mádlovo drama je totiž především produktem potřeby dnešní doby. Rok 1968 v Česku k dnešnímu dni figuruje jako generačně předávané kolektivní trauma, jež sociolog Jeffrey Alexander definoval jako „otřesnou událost, která zanechala nesmazatelné stopy na skupinovém vědomí, navždy poznamenala paměť a zásadním a nezvratným způsobem změnila budoucí identitu“. Vlny spojují český národ v utvrzení této identity tak účinně, jako málo filmů před nimi. Československo je ve snímku malou zemí zmítanou silami mocností. Prakticky bezbranná země střední Evropy je pouhým vzpurným dítětem, o jehož osudu rozhodují silnější hráči. Zároveň jde ale o zemi statečnou, která za sebe bojuje i těmi málo nástroji, jež má k dispozici.
V současném kontextu války na Ukrajině, rostoucího vlivu Ruské federace i obav o stav nezávislé veřejnoprávní žurnalistiky na Slovensku hrají Vlny především roli národního sebeuvědomění. Utvrzují, že proti Rusku Češi v minulosti již bojovali. A tuto bitvu, byť o pár dekád později, úspěšně vyhráli. Československo z filmu vychází jako země s rovnou páteří a svobodomyslným obyvatelstvem. Ústřední redakce je jen nástrojem zprostředkování hrdinského příběhu, který Česko jednoduše potřebuje. Pouhé uspokojení této potřeby ale dobrý film nedělá.
Vlny (ČR 2024), režie a scénář: Jiří Mádl, kamera: Martin Žiaran, střih: Filip Malásek, hudba: Simon Goff, hrají: Vojtěch Vodochodský, Táňa Pauhofová, Stanislav Majer, Vojtěch Kotek, Martin Hofmann ad., 131 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 15. 8. 2024)