Úvod k tématu: Filmoví solitéři
Filmovými solitéry navazujeme na úspěšné téma, které jsme před pěti lety věnovali filmovému autorství ve 21. století. Zatímco starší téma řešilo tento fenomén převážně z institucionální perspektivy (festivaly, národní kinematografie a dotace, televizní průmysl či samotná proměna a vývoj pojmu filmový autor), aktuální téma přístupu je k autorství více cinefilně. Zaměřuje se na osobnosti, díla a trendy, jež lze ztotožňovat právě s motivem solitérství. Přestože odborníci považují romantickou ideu umělce jakožto osamoceného génia s jedinečnou vizí za značně vyčpělou, předpoklad solitérství tvoří dodnes významnou součást úvah o autorství, především pak v kontextu umělecké kinematografie.
Filmový solitér z různých důvodů kráčí svou vlastní cestou. Nezapadá do soudobých trendů či se jim aktivně vzpírá a prosazuje unikátní poetiku. Téma na jedné straně dokládá, že i v současné kinematografii lze stále objevovat takové solitéry, kteří dokážou překvapit originálními uměleckými řešeními, jimiž se odlišují od většiny ostatních. Zároveň však ukazuje, že solitérství nepatří výlučně jen do sféry uměleckého filmu. Solitérům se může dařit i uprostřed komerční produkce a stejně tak mohou vyniknout na periferiích kinematografie. O solitérství navíc nemusíme uvažovat pouze v souvislosti s lidmi schovanými za kamerou, ale také ve vztahu k protagonistům před jejím objektivem, případně i ve smyslu vzájemných vazeb mezi oběma stranami. Všechny tyto myšlenkové proudy dostaly v tématu svůj prostor.
Hned první příspěvek představuje autora, který takřka vzorově odpovídá výše naznačené charakteristice solitéra. Andrej Chovanec přibližuje tvorbu jihokorejského filmaře Hong Sang-sua, jehož solitérství stvrzuje poetika spočívající v nevyzpytatelném zachycení reality i celkový přístup k procesu natáčení. Výrazným solitérem je také filipínský režisér Lav Diaz, jenž bývá často spojován s tendencí slow cinema, ačkoli se sám jakýmkoli kategorizacím brání. Nejen k této otázce se vyjadřuje v rozhovoru, který s ním na loňské Letní filmové škole v Uherském Hradišti vedl Janis Prášil. K solitérkám náleží i britská multi umělkyně Sally Potter. Miroslava Papežová se soustředila zejména na její experimentální a neprávem přehlížený snímek Rage (2009), jenž má solitérní pozici i uvnitř její filmografie.
Nad slavnými solitéry z okraje kinematografie, jakými jsou Edward Wooda Tommy Wiseau, se zamýšlí Martin Svoboda. Jejich osudy sleduje v kontextu termínů camp nebo „dobrý špatný vkus“. Miroslav Libicher napsal profil jednoho z nejúspěšnějších současných indických režisérů S. S. Rajamouliho, u kterého může být označení solitér překvapující. V rámci indické produkce mu však takový status náleží – jeho tvorba vyrůstala z tollywoodské tradice, již dovedl umně skloubit s hollywoodskými konvencemi, a prosadil se tak i v mezinárodním měřítku. Na solitéry a solitérky před kamerou se zaměřil Janis Prášil. Ve svém textu zkoumá reprezentaci pozoruhodných osobností v trojici českých dokumentárních portrétů DK (2013), Je nalezena tím, koho hledá (2022) a Ještě nejsem, kým chci být (2024).