Pečovat, ne vracet rány / Zahradníkův rok

Zahradníkův rok, třetí film Jiřího Havelky, představuje stylistický i narativní odklon od jeho dosavadní filmové poetiky. Zároveň si však uchovává některé její signifikantní motivy. Jde o tvůrcův nejodvážnější a i přes zdánlivou jednoduchost nejkomplikovanější a interpretacím nejotevřenější snímek.

Zatímco u Vlastníků Jiří Havelka vycházel z vlastních zkušeností, u Mimořádné události mu posloužila absurdní zpráva o tom, že malý vlak s cestujícími uháněl bez strojvůdce. Zahradníkův rok čerpá ze skutečné kauzy z roku 2011, kdy ruský oligarcha šikanoval nepohodlného zahradníka kvůli pozemku, což zašlo až k jeho fyzickému napadení. I další Havelkův film je tak apelativní reflexí současnosti, jakkoli by se jí protagonista nejraději zbavil a dál žil v těžce budovaném zahradnickém vakuu.

Mimořádná událost se oddávala archetypální satiře a výstavbě situačního humoru, Zahradníkův rok medializaci a neschopnost státních orgánů využívá k melancholickému zamyšlení nad lidským údělem. Nutno ale zdůraznit, že trailer filmu láká na dynamicky surreálnou řachandu, kde se představitel titulní postavy Oldřich Kaiser staví proti světu s postřikovačem pesticidů v ruce. Snímek by tomuto zkreslení nemohl být vzdálenější.

Otevírá jej vyobrazení orajícího zahradníka – je jaro. Stejným výjevem film také končí. Struktura vyprávění je totiž výmluvně cyklická, stejně jako zahradníkův život, jenž sledujeme během jednoho roku a všech ročních obdobích. Nové měsíce rámují výňatky z fejetonů Karla Čapka, které načítá Oldřich Kaiser. Paradoxně však nejde o hlas jeho postavy. Výňatky jsou několikrát diegeticky implementované do fikčního světa, když je Zahradník s manželkou (Dáša Vokatá) poslouchají v rádiu. Samotného Zahradníka nikdy mluvit neslyšíme, ačkoli na základě vodítek víme, že mimo obraz mluví. Kaiserova výmluvná nemluvnost nestojí na prvoplánových posuncích či grimasách. Emoce si do nehybně mramorové tváře divák promítá především na základě okolních věcí. O to silnější jsou momenty, kdy se potlačovaná bolest či upřímný vděk do jeho tváře propíší.

Mlčenlivý novodobý Sisyfos
Film stojí na variaci několika, většinou stejně komponovaných scén. Pokud celý rok rámují roční období a proměnlivost zahrady, jednotlivé dny ohraničují snídaně, oběd a večeře, k nimž manželský pár beze slov, avšak s maximálním porozuměním, usedá. Ráno Zahradník vyzvedne noviny, přes den opečovává rostliny a díky svému renomé si k němu zákazníci pro sklizeň hojně dojíždějí. Večer usedá k přepočítání výdělku, posléze s manželkou skládá puzzle. Poté, co okolní pozemek odkoupí neznámý oligarcha a příjezdovou cestu k zahradnictví  zablokuje a hlídá pracovník ochranky (Štěpán Kozub), se harmonický cyklus narušuje nikam nevedoucími cestami na úřad a sepisováním oznámení s policií. Věci související s omezováním osobní svobody prorůstají do rutinního a s přírodou spjatého zahradníkova života jako plevel a stávají se jeho nechtěnou součástí.

Zahradníkovo počínání připomíná boj s větrnými mlýny. Obecní úředníci (Petr Lněnička a Alena Mihulová) a policisté (Tomáš Jeřábek a Jiří Vyorálek) se motají v nikam nevedoucích a stále absurdnějších paragrafech a vyhláškách. Stejně jako v Mimořádné události, jsou státní orgány archetypální věšáky a jejich neschopnost a schovávání se za důležitě znějící slova jsou zdrojem kousavého humoru.

Havelka vykresluje svět, kde slova nemají v podstatě žádný význam. Ukecané postavy jsou v přímém kontrastu s mlčenlivým, za to konajícím Zahradníkem. Anonymita agresivního oligarchy umocňuje fatálnost zla a podtrhuje absurdní bezmoc. Když Zahradníkovi někdo plení zahradu, rozbíjí skleník či tráví zvířata, ten se vždy rozhodne od píky budovat znovu. Veskrze jde ale o pasivní postavu, jež svůj takřka sisyfovský úděl přijímá. K životu totiž přistupuje úplně stejně, jako k pěstování rostlin. Nezbývá, než jít dál a znovu zasadit.

Jak zničující vliv má stoupající šikana nejen na Zahradníkův život, ale i na jeho podnikání, se dozvídáme skrze nuance a variaci známých situací. Bankovek při večerním počítání ubývá, při ranní hygieně z kohoutku neteče voda, manželka musí vyrazit do obchodu pro vajíčka, dříve stálí zákazníci a známí se stavení vyhýbají, všichni mají strach z mocných. Zahradníkův rok není ani tak o vzdoru, jako spíš o tíze životního břímě. Kritika (nejen) dnešní doby se zrcadlí mezí řádky.

Zahradník je antickou postavou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jasně definovaný muž, který nehodlá na svém životě nic měnit a snáší zásahy vyšší moci, jež jako by zkoušela jeho vytrvalost. Film teskně vykresluje, jak ani poctivost a nekonfliktní nátura nezaručí pokojný život. Ukazuje rozpad morálních hodnot, jak jednoduché a zároveň těžké je ohnout hřbet a že s poctivostí se rozhodně nejdál nedojde.

Zahradníkův vnitřní svět se promítá do stavu zahrady. Je s ní duševně spjatý. Pokud trpí ona, trpí i on. Cyklická struktura se s vnějšími nátlaky začíná rozpadat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ je stále těžší udržet dosavadně pevný životní řád. Závěrečná pasáž tak mísí prvky thrilleru, surreálné noční můry a stupňuje i groteskně temný tón. Do děje v závěru vstupují média a další postavy a filmový tvar se výmluvně tříští.

Díky neukotvenému časoprostoru, v němž se orientujeme pouze skrze změny ročních období či novou technologii ochranky, film vybízí k vrstevnatému a univerzálnímu čtení. Lze jej nahlížet politicky, ekologicky i satiricky. S předchozími filmy režiséra jej pak pojí neschopnost komunikace. Archaické pasáže Čapkova díla pak film připodobňují k až téměř lidovému vyprávění.

Snaha neslevit ze životních návyků a znovu zasít je v Zahradníkově případě dvojsečná. Může znamenat absolutní rezignaci nad dysfunkčním systémem. Zároveň v ní však dřímá cosi zemitého, co lidský život přesahuje. Péče o to, čemu je z malicherných důvodů ubližováno, může být v závěru cennější a důležitější, než zarputilé vracení ran.