Ukázat, co je nepohodlné / Snesou české filmy srovnání s polskými?
Dramaturgové vyšperkovali v programu jubilejní padesátý ročník Letní filmové školy zvučnými jmény Davida Lynche, Federica Felliniho nebo Chantal Akerman. Retrospektivám kultovních tvůrců ale vyrovnaně konkurovala přehlídka východoevropské tvorby, kterou zastupovala jména Radu Jude, Agnieszka Holland či Ildikó Enyedi. Režisérka oscarové nominace O těle a duši v Uherském Hradišti převzala výroční cenu Asociace českých filmových klubů a mezi kontroverzní polské snímky nebo nejčerstvější příklady nové nejen české intimity vnesla trochu maďarského zenu.
Zenoví učitelé
Ildikó Enyedi říká, že bychom měli být k mužskému pokolení shovívaví, protože prochází krizí maskulinity, tak jako lodní kapitán Jacob Störr, hrdina její bezmála tříhodinové adaptace románu Milána Füsta Miloval jsem svou ženu (2021). Snímek zasazený do dvacátých let minulého století není feministickým manifestem, ale zenovým podobenstvím, které vypráví o iniciaci a vnitřním přerodu. Kapitán se ožení s první ženou, která vejde do dveří restaurace, od tohoto okamžiku přestává mít kontrolu nad svými pocity i životem. Podle Enyedi je právě manželka kapitánovým zenovým mistrem a manželství ho učí, jak se vypořádat s krizí mužské identity. Ta podle ní pramení právě z pocitu bezmoci a ztráty kontroly, kterou v příběhu kapitána Störra vystihuje motiv moře. Je stejně nepředvídatelné jako život, nemůžeme ho kontrolovat, ale můžeme na něm plout.
O ztrátě kontroly pojednává i další maďarský snímek, Vysvětlení všeho Gábora Reisze, o osmnáctiletém maturantovi, který propadne u zkoušky z historie. Narážka jednoho z učitelů na maďarský odznak, který má Ábel na klopě, vyvolá mediální kauzu o předpojatosti komise a mladík se ocitá v centru veřejné debaty mezi liberály a zastánci pravicové strany Fidesz Viktora Orbána. Reisz vidí rozpolcenost současného Maďarska jako generační problém. Ábel není rebel, jeho křehkost a nevinnost je vynikajícím komentářem k toxické náladě ve společnosti, pohlcené konflikty starších, které nejsou pro mladou generaci relevantní.
Hrdinka satirické road movie Od konce světa nic dobrého nečekejte naopak rebeluje, stejně jako její ženské protějšky v dalších dílech rumunského tvůrce Radua Judeho „Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři“ nebo Smolný pich aneb Pitomý porno. Formálně odvážnější novinka pracuje s metapostavou, složenou ze tří. Příběh taxikářky Angely vystříhal Jude ze snímku Luciana Bratu Angela merge mai departe z roku 1981. Z Ceauceşcových osmdesátých let se dostáváme do současnosti v příběhu další Angely, přetížené asistentky filmové produkce, která jezdí po Bukurešti a dělá rozhovory s protagonisty připravovaného spotu. Odskakuje si ke svému tiktokovému alter egu, které bez příkras komentuje její denní realitu. Všechny tři postavy provázejí minulostí k současností Rumunska, prolezlého pokryteckou morálkou a vykořisťovatelským systémem.
Polské kontroverze
Někdejší ministr kultury Zbigniew Ziobro přirovnal Agnieszku Holland, která ve svém posledním snímku Hranice kritizuje postup bezpečnostních složek na hranici mezi Běloruskem a Polskem, k Leni Riefenstahl. Natočila podle něj propagandistický film, v němž jsou Poláci vyobrazeni jako bandité a vrazi a podle prezidenta Andrzeje Dudy takový snímek ani neměl vzniknout. Nenávistné reakce z řad politiků nepramení ani tak z toho, že Hranice boří mučednický a hrdinský obraz Polska. Ziobro její snímek využil jako nástroj k předvolební kampani, ve které se ucházel o znovuzvolení. Holland přitom nekritizuje pouze Polsko, ale i Evropskou unii jako systém, v němž se lidský život stal byrokratickou položkou a migrační krize nástrojem nadnárodních mocenských bojů.
Hranice na základě zdokumentovaných událostí ukazuje jak polská a běloruská pohraniční stráž posílá uprchlíky přes hranice tam a zpátky. V lese v pohraničí jsou necháni napospas okolnostem a z dosahu všech institucí jsou mláceni, stříleni a zabíjeni, aniž by byli předáni úřadům a mohli zažádat o azyl. Snímek se od většiny migračních dramat liší tím, že diváka nestaví do pozice soudce, který se má ustrnout nad osudem uprchlíků, má posoudit jednání institucí, které rozhodují o konkrétních lidských osudech. Hranice nemilosrdně a přímočaře vyobrazuje dopad politiky národních a nadnárodních institucí, které se staví do pozice garanta demokratických hodnot, a přitom rozpoutaly humanitární katastrofu, která tyto ideály popírá.
Podobnou kontroverzi jako Hranice vyvolala i Bílá odvaha Marcina Koszałky o kolaboraci polských horalů s nacisty. Zástupci Podhalí i členové spolku polských horalů protestovali proti vzniku snímku již od počátků projektu a Zbigniew Ziobro kritizoval někdejšího ministra financí Piotra Glińského za to, že podpořil financování projektu. Autority v Zakopaném, kde se Bílá odvaha odehrává, zrušily premiéru z obav z občanských nepokojů. Největším problémem však není citlivé téma kolaborace Poláků s Němci, ale to, že snímek narušuje historický obraz etnické minority, kterou Poláci považují za nedotknutelnou národní památku.
Koszałka sám přitom nezapírá vlasteneckou fascinaci lidovou kulturou, zakládá si na etnografické přesnosti a fotogenické kameře, která se kochá majestátem horské krajiny i lidí. Ptá se však, proč by měla generace mladých horalů strkat hlavu do písku před historií místa, kde žijí, a podkopává heroický obraz jejich předků, jejichž morální kredit testovaly diskreditující dobové události. V tom má Bílá odvaha blízko ke Krajině ve stínu Bohdana Slámy nebo Obchodu na korze Kadára a Klose. Holland i Koszałka ukazují, jak instituce zpředmětňují události a životy, vytvářejí z nich symboly, položky, nástroje. Hranice a Bílá odvaha prolamují obraz historie, kterou si instituce přisvojily a upravily, revidují ji a vracejí do ní lidský prvek.
Nová autenticita
Žijeme a umíráme uvnitř, v našich potlačovaných emocích, přetvářkách a podvědomí, píše se v manifestu nové české intimity, k němuž se před dvěma lety přihlásili tvůrci Tomasz Wiński, Tereza Vejvodová nebo Šimon Holý. Právě Holého snímek Hello, Welcome zahajoval jubilejní ročník LFŠ a lze jej považovat za pokračování manifestu, po němž jako by se po roce 2022 slehla zem. Komedie o třech herečkách, které na festivalu v Karlových Varech hledají pracovní příležitosti, na první pohled nemá s manifestem nic společného. Vnímat snímek Hello, Welcome jako eskapistickou letní komedii nebo bulvární příběh by však bylo zásadní nedorozumění, jeho tématem je autenticita.
Jak být autentický na trhu práce, navíc v prostředí, ve kterém se hodnota jednotlivce odvíjí od pohlaví, věku, vzhledu či konexí a nikoli od talentu, zkušeností či dovedností, ohledávají tři protagonistky. Instagramová královna, neobjevená hvězda a dcera slavných rodičů se pokoušejí přijít na to, jak uspět a zároveň neztratit sebe sama. Zatímco kariéra kolegů ve filmové branží po dosažení věku třiceti let stoupá, o herečky v této životní fázi není zájem, a tak hrdinky vyvíjejí různé strategie, jak na sebe upozornit, zalíbit se. Dostávají se tím do trapných a dehonestujících situací, ale Holý se svým hrdinkám nevysmívá, protože ví, že systém je do těchto pozic tlačí. Právě jejich nejistota, závislost na systému, okamžiky trapnosti a sebeironie představují autentický obraz kultu hvězd.
Nebývalou autenticitou oplývá slovenský režijní debut Martina Pavola Repky Od marca do mája. Intimní rodinné drama, odehrávající se na venkově, nemůže být vzdálenější od světa médií, kariéry, konkurenčního boje a touhy být viděn v Hello, Welcome. Repkův snímek pracuje s jiným druhem autenticity, není to autenticita trapnosti, ale autenticita mezilidských vztahů. Zatímco vztahy ve vysoce konkurenčním prostředí filmového průmyslu jsou poznamenány přetvářkou a narušovány nejistotou, mikrokosmos pětičlenné rodiny, která se vyrovnává se ztrátou, prostupuje soudržnost, důvěra a láska. Postavy mají daleko k sebeironii, Repka k nim chová podobnou úctu jako Holý, ale v jejich nedokonalostech a přáních nalézá jakousi velikost. Křesťanské symboly, které stojí v centru jeho snímku, však nejsou vše vysvětlující, důležitější je to, co se odehrává na jejich pozadí nebo uvnitř. V tom připomíná Repkův debut snímky Václava Kadrnky. Oba tvůrci kladou důraz na detail, který může být stejně důležitý jako celek, což vypovídá o komplexnosti jejich děl.
Autentický venkov představuje další debut, Mord Adama Martince. Moravská zabijačka není rozhodně symbolem venkova coby místa vnitřního usebrání a sžití se s přírodou. Takový snímek se ani od autora úspěšné krátkometrážní satiry Anatomie českého odpoledne nedal očekávat. Venkov je v Martincově podání přehlídka zkostnatělých tradic a myšlení. Podobně jako v hororovějším podání Světlonoci Terezy Nvotové se setkáváme s rituály a lidovými tradicemi, které jsou bizarní, děsivé. Vesnice v Martincově podání není jen kulturní skanzen, ale i skanzen mezilidských vztahů, setkávají se v něm lidé, kteří mezi sebou mají nevyřešené konflikty, probouzejí se mezigenerační i rodinná traumata, způsobená genderovými či společenskými vzorci, které tolerují násilí a nerovnováhu moci. Martinec však nenatočil thriller, ale tragikomický rodinný film, který chová ke svým protagonistům kritický odstup i náklonnost, podobně jako rané filmy Miloše Formana.
Manifest nové intimity není mrtvý, přivádí na svět díla, která se vymykají lokální únikové zábavě i vypreparovanému festivalovému mainstreamu. V tom se české i slovenské snímky zařazují po bok východoevropských kinematografií, které zpracovávají „vytěsňované a nepohodlné obsahy“, zabraňují zjednodušování a zplošťování současnosti i minulosti, a tak přinášejí autentičtější obraz světa.