KVIFF: Uprchlíci v originálním filmu Xoftex hledají azyl ve vesmírném vakuu

Filmy o uprchlících obvykle pokračují v neorealistické tradici hluboce lidských příběhů, v nichž se nám jindy anonymní a dehumanizovaní běženci vyjevují jako plnohodnotné bytosti s vlastními obavami, touhami, láskami. Takový byl třeba Strahinja, vítěz pětapadesátého karlovarského festivalu. Letos se o Křišťálový glóbus uchází uprchlický snímek Xoftex a věren svému mimozemskému názvu vybízí k jiným reakcím než k přímočarému soucitu a dojetí. Komunikuje hlavně svým prostoro-časem, jak zdejší české titulky zvláštně překládají anglický pojem space-time. A přestože jde o prostoro-čas divoce rozvětvený a nesnadno obyvatelný, jeho výstřednost a naléhavost dělá z tohoto filmu zatím nejoriginálnější soutěžní kus.

Ponuře nadreálná stylizace Xoftexu může vést k domněnce, že režisér, kameraman, spoluscenárista a spoluautor hudby Noaz Deshe vidí syrské a palestinské utečence jako příslušníky exotického ohroženého kmene, obyvatele jiného světa. A že tedy nejspíš sám život těchto lidí dobře nezná. Ve skutečnosti se Deshe v migrantských zónách orientuje lépe než naprostá většina filmařů. Dobrovolničil v nevládce poskytující lékařskou pomoc ve válkou zasažených oblastech a přispíval do lidskoprávního magazínu FairPlanet. Xoftex pak vzešel ze zkušeností s divadelními dílnami v severořeckém uprchlickém táboře Softex. Výměna počátečního písmena v názvu filmu jednak ukotvuje snímek v reálném dění a zároveň naznačuje posun k jeho fikčnímu přepracování.

Hrdinou filmu je syrský mladík Násir, jenž spolu s přáteli ze záchytného tábora vymýšlí a natáčí zpravodajské a žánrové skeče. Krátí si tak čas při dlouhém čekání na imigrační pohovor. Jejich v polních podmínkách realizovaná tvorba nicméně nevzniká jen z nudy, z potřeby se zabavit. Film přehrávání scének a jejich snímání mobilními telefony jednoznačně rámuje jako praktickou nutnost, jako jedinou strategii přežití. Performancí, kterou je třeba si herecky nazkoušet, se rovněž stává účast na imigračním pohovoru. „Způsobil jste někdy někomu vědomě újmu?“ zní jedna z otázek. Úspěšný průchod tímto byrokratickým řízením ovšem jako by záležel nikoli na čistotě trestního rejstříku vyslýchaného, ale na přesvědčivosti jeho výstupu. Pokud se tedy aktéři Xoftexu něčím přibližují k diváctvu z rozvinutého západního světa, pak je to právě tímto nonstop mediováním a sebeuvědomělým předváděním svých každodenních úkonů.

Tvůrčí rozhodnutí dát kameru do rukou utlačovaným lidem bývá v dokumentární sféře obvykle chápané jako polidšťující, osvobozující krok. Poskytnout hlas lidem bez hlasu je přece jednoznačně etické. Mediální teoretička Pooja Rangan ale upozorňuje, že tomu často může být naopak. Takzvané participační dokumenty podle ní předpokládají, že znevýhodněné skupiny postrádají samy od sebe lidskost a že jí teprve musejí nabýt skrze aktivní zaznamenávání vlastního utrpení. Lidskost přitom obvykle získávají díky pohlcující estetice, která se tváří jako ryzí obraz reality, ale která zneviditelňuje způsob, jakým je takový obraz vytvářen.

Xoftex této pasti úspěšně uniká. Běženecké příkoří neinscenuje jako vtahující drama, ale spíš rekonstruuje jeho souřadnice. Svým stylem na pomezí paradokumentárního a fantaskního dává zakusit, jaké to je být uprchlíkem v prostoru a čase. Rekonstruované táborové městečko sestává z nudlovitých kontejnerů, jejichž klaustrofobní směs podlouhlých a zúžených linií snímek přenáší proměnami v ostření a úhlech záběrů. Kontejnerové stěny, za nimiž po setmění nebývá bezpečno, jsou propustné, občas přímo děravé a látané papírovou výztuží. Za zombíky, o nichž pak v arabští migranti natáčejí film, označují běženci sami sebe, respektive ty, kdo v táboře setrvají příliš dlouho. Podobu a charakter bytostí tedy podle nich neurčuje psychologie, etnický původ či niterná podstata, nýbrž obývané prostředí. A Xoftex toto nehostinné prostředí složené z vyprázdněných kójí a věčně potemnělého okolí nejen expresivně znázorňuje, ale současně zachycuje, jak se s ním sami uprchlíci snaží popasovat, ať už filmařsky nebo třeba pěstováním (imaginárního?) stromu uprostřed kontejneru.

Asi nejodvážnější tah Desheho neortodoxního filmu spočívá v jeho symbolistním rozbourávání hranice mezi pravděpodobným a surreálně nadsazeným časoprostorem. Za kryptické, a přitom strhující vršení snově vychýlených prvků v závěru Násirovy odysey by se nemusel stydět ani Stanley Kubrick. V Xoftexu však mají i tyto kotrmelce pevnější, řekněme vědeckofantastické základy. Opírají se o návrh fotonové vesmírné lodi, jejíž principy popisují guerillově nasnímaná internetová videa a k nimž se Násir a ostatní upínají jako k naději na záchranu. Znovu tu vyvstává zásadní vazba fyzikálních vlastností časoprostoru k uprchlické zkušenosti. Vakuum se zde totiž alternativně popisuje jako „bezzemí“ – ideální místo, v němž nemohou být uplatňována žádná restriktivní pravidla a ve kterém se i syrský migrant může cítit svobodně. 

Xoftex rozhodně nepatří mezi přístupné soutěžní filmy, je ale dobře, že se takový odvážný experiment do oficiálního programu KVIFFu propracoval. Nedivil bych se, kdyby jako důležitý kontakt zafungoval Babak Jalali, který měl loni ve Varech svůj Fremont a zde je uváděn jako jeden ze scenáristů. Xoftex možná vyhlíží chaoticky, ve skutečnosti ale intenzivně zprostředkovává chaotickou, dezorientující zkušenost vykořeněných lidí na útěku.