KVIFF: Až na věky je jako emotivní průlet terapeutickou poradnou
Nebudu lhát. Poté, co jsem v Karlových Varech viděl performanci uprchlické úzkosti v Xoftexu nebo všednodenní obrazy ukrajinského truchlení v dokumentární Invazi Sergeje Loznici, jsem měl velký problém cítit zprvu k čtyřicetileté Marii něco jiného než despekt. Hrdinka norského soutěžního filmu Až na věky před sedmi lety – tehdy jako čerstvě rozvedená matka dvou dětí – klofla svůj instantní crush a patrně dnes ani sama netuší, jak se jí to vlastně povedlo. Teď, když s ním založila rodinu a pořídila si další dvě ratolesti, vítá Sigmunda v parádně zařízené domácnosti po jeho příjezdu ze služebky. No, i když „vítá“ není úplně přesné slovo. Jen co se odtáhne z jeho objetí, mu začne vyčítat, že je doma na všechno sama, zatímco on se jí marně snaží vylíčit svoje zážitky z práce a s pánví v ruce jí přitom usnadnit úklid. Neuvědomuje si snad naše protagonistka, v jakém pohodlí a bezpečí navzdory haprujícímu vztahu žije?
Následná manželská rozepře vyhlíží jako jedna z řady, tentokrát ale vede k vážnějšímu důsledku – partnerskému odloučení, které může být stejně tak dočasné, jako trvalé. Přehlídka privilegií nicméně pokračuje. Maria si vmžiku nachází provizorní bydlení, menší byt, který ale pořád vypadá jako z katalogu. Nad stolem visí designová lampa, všude pěkný nábytek, sladěné barvy, esence úhledného skandinávského stylu. Občas film vypadá téměř jako satira na problémy rozvinutého světa. Nejsem si ale jistý, zda tento dojem v pátý festivalový den nezpůsobuje spíš moje přebujelá představivost.
Až do této chvíle navíc váhám, na čí straně – a jestli vůbec na nějaké – film stojí. Protivní jsou oba, s Marií ale nesdílím její názor, že za párovou krizi může jen manželova bezohlednost. Stejně tak pochybuji, že Maria, jak alespoň tvrdí Sigmund, trpí nezvladatelnými návaly hněvu. Oba kolem sebe metají klubka navztekaných emocí, ani oni sami je však nedokážou rozmotat. První patrnější náznak toho, že film problematizuje hrdinčino chování, přichází ve scéně, kdy se Maria na ulici potkává se Sigmundem, aby si od něj vzala doma zapomenuté léky na ekzém. Uzoufaná Maria se ani při krátké schůzce neudrží a vyhrkne: „Hrozně moc chci pracovat!“ Zní to absurdně. To poslední, co by teď měla řešit, je práce. Právě nemožnost se kvůli rodičovským povinnostem realizovat ale stojí za její frustrací. Alespoň v ten moment.
Vybavím si nedávnou tuzemskou debatu o překážkách, kterým čelí filmařky, pokud si ke své náročné kreativní práci chtějí pořídit děti. Za příklad vstřícného přístupu k umělkyním-matkám se tehdy dávaly skandinávské země. Režisérka a scenáristka Lilja Ingolfsdottir, pro niž je Až na věky v sedmačtyřiceti teprve prvním celovečerním filmem, nicméně nenatočila pamfletickou obžalobu znesvobodňujících patriarchálních praktik. Její snímek se vrhá střemhlav do zašmodrchaných pocitů a osvojených vzorců chování, které často nevědomky řídí naše nejintimnější vztahy. A v tomto směru ztělesňuje to nejlepší, ale i to nejhorší ze současné terapeutické kultury.
Až na věky skvěle zachází s konvencemi takzvané trauma zápletky. Pocitový zmatek, který jsem se na svém diváckém zážitku pokusil vykreslit v prvních odstavcích, účinkuje jako cílená emoční rozbuška. Je to první fáze traumatického vyprávění, v níž je vlastně žádoucí nerozumět chování postav a mít občas chuť jim jednu vrazit. Podobně jako v letošní oblíbené minisérii Sobík pak přichází fáze druhá, zlom, v němž se odkryjí kořeny traumatu a také příčiny všech matoucích iracionálností, kterých jsme byli svědky předtím. Většinou to bývá šokující odhalení, Až na věky ale postupuje o poznání nenápadněji a pozvolněji. Výborně pracuje se vzpomínkovou reinterpretací scény dřívější hádky. Vnáší do děje rodičovské mezigenerační vazby a vyhýbá se přitom návodnosti – v sekvenci s matkou si například nemůžeme být jisti, zda vypovídá víc o Marii, nebo o matce, případně komu (a jak moc) věřit. Šťastnou se také ukazuje být castingová volba Helgy Guren (adeptka na herecké ocenění). Její Maria dokáže být nepříjemná, a přitom si uchovat lidskost. Nespokojenost se sebou samou třeba vyjadřuje tak, že při úsměvu sevře rty a sešpulené je zkroutí do strany.
Až na věky je zároveň film, který skrze hrdinku a její terapeutickou cestu sám sebe interpretuje, a tak není snadné o něm následně kriticky uvažovat a psát – a současně nic podstatného nevyzradit. Jeho závěrečná fáze mi nicméně připadá sporná a z celého snímku nejslabší, takže alespoň nastíním svoje výhrady. Kromě benefitů terapií se spolu s jejich šířením do společnosti, vztahů a jazyka hovoří také o možných úskalích. Jedním z nich je therapy speak, tedy terapeutická mluva, která proniká do běžné řeči, ať už prostřednictvím amatérských diagnóz nebo nadužívání odborných pojmů. Při sledování Až na věky jsem si uvědomil další paradoxní zádrhel kultury terapií. Dovoluje jedincům přiblížit se potřebám vlastního já, ale zároveň je v jejich komunikaci zestejňuje a unifikuje. Zdravého odstupu a podnětné ambivalence je sice ve filmu Liljy Ingolfsdottir habaděj, ve věci sebelásky se ale snímek posouvá až k přepjaté adoraci. A ve finále působí trochu jako univerzální midcultová příručka k tomu, jak se stát nejlepším člověkem na světě.